Jdi na obsah Jdi na menu

(Praha) daleko...

11. 5. 2015

 

 

Jó, takhle by to šlo.

Zahájili jsme „chatařskou“ sezónu. Víkend v nádherně kopcovité krajině, v okolí voňavých lesů u Klášterce, zkrátka přišel v pravý čas. Myslím, že kdybych měla ve velkoměstě zůstat ještě chvíli delší dobu „v kuse“, přes všechny možné vycházky do zahrad a parků, navzdory tolika rozmanitým kulturním akcím, asi bych… co bych? Ani nevím. Každopádně vím jistě, že tahle změna byla úžasný nápad, ba co víc – byla nutností.

V Praze je blaze. Někdy si už ale říkám „dost“. Přijímání různorodých podnětů člověka obohacuje, na druhou stranu – člověk občas potřebuje pouze jediný podnět, totiž sám sebe. Nemíním tím ukrýt sebe sama do kouta, kde by možnou společnicí mohla být snad jedině lahev a cigárko, kdepak. Člověk vždycky někam patří, a proto ani takový kout není dobrou volbou. Je to příroda, která nabízí samotu i souznění dohromady. Ohromné. V hlavním městě mám kolikrát pocit, že nestíhám… Určitě – je to především vnitřní dojem, protože shonu lze dost dobře nepodlehnout, jenže tu a tam musím utíkat doopravdy; například před davem anarchistů kráčejících po Národní (a musí jít zrovna tamtudy, když kdesi poblíž máte domluvené rendez-vous), před partou opilých fanoušků (a je vskutku těžké je přesvědčovat o tom, že vy přeci taky fandíte; k tematice „fanouškovství“ bych měla i dál co říct, poněvadž mi kolikrát přijde až úsměvný tak náhlý obrat k národní hrdosti, kdy vlaječky zdobí pomalu i popelnice, ale je to milé – alespoň dokud budeme, „my“, vyhrávat, potom to budou zase jen „oni“, kdo budou prohrávat…), před běžci maratonu (proto nejely ty tramvaje…), před rádoby mnichy (jako by se s nimi poslední dobou roztrhl pytel, přitom sotva se s nimi dáte do řeči, hned tasí „shop“ a „buy“ – jak očistné…), před prodavačkou vnucující vám samoobslužné pokladny (ach, jak hořký je již sám o sobě úděl nakupování, tak proč to musí dělat ještě těžší, pod záminkou „větší rychlosti“ – NEchci, já zůstávám v určitých věcech prostě ráda konzervativní), před pocitem, kterak nestíháte… NIC. Byť jsem se naučila, že člověk se učí i tím, že je, nikdo mi zkrátka nerozmluví fakt, kterak některé věci si žádají pozornost, dokonce přípravu, jelikož nejdou „okoukat“, nýbrž „ohmatat“ (v čemž shledávám výhodu – kupříkladu francouzské palačinky jsou během učení se vynikající motivací). Mimochodem – při poslední návštěvě badmintonové haly mi došlo, jak ráda jsem, že nejsem egoistický muž prahnoucí po výhře za každé situace a že si nemusím nic dokazovat, neb v očích soupeře jsem viděna jako rovnocenný partner, přičemž obě víme, jak ohromně je důležitá souhra a sportovní duch; jestli kdy vůbec běží o „fair play“, vždy vítězí všichni, kdo jsou ve hře, nikoliv ti, kdo hrajou hru. Inu, a to jsem se ještě v minulém týdnu účastnila kurzu sebepoznání… Je to fajn – učit se poznávat – okolí i sebe. Tím spíš tam, kde máte nad hlavou modré nebe, které je v noci poseto hvězdami.

Jó, takhle by to tedy šlo.

Dýchat čerstvý vzduch a z kopce se dívat dolů s patřičným nadhledem, z centra dění s odstupem. Rochňat se v hlíně, na lehátku se poroučet na znak, usínat s knížkou v ruce a probouzet se zpěvem ptáků, jež přesto vždycky trumfne mamka, která se nemůže stejně jako já (a dalších pár stejně naladěných lidí) dočkat slunce, klidu a… „kdy pokácíte ty smrky“? To víte, i sousedi, kteří si myslí, že jenom proto, že jsou starší a že pobývají v osadě déle, mají právo vám do všeho kecat, patří k pomalejšímu životu…

Škoda jen, kterak to vždycky tak strašně rychle uteče.

Věčný paradox.

A žití v něm nikdy nebylo krásnější.

 

P.S. Prý si to myslí i Jarek. :-)

„Praha daleko a pánbů vysoko.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář