Jdi na obsah Jdi na menu

Daleko od hlučícího davu

15. 8. 2015

 

 

Mám ráda cestování. Člověka to zahání do různých koutů, občas i z cesty, aby se podíval jinam a jinak a zjistil, že je hezky všude, leč doma – nejlépe. A že „doma“ neznamená ve svém, jakož mezi svými. A tak se po čase opět vydává na cestu. Ta zpáteční však není prošlapaná. Člověk ji musí hledat. Možná, že život je hledání. A člověk neobjevuje jen nová místa a možnosti, jakož i sám sebe. Vlastně tak nikdy nejde úplně zpátky.

Ačkoliv já se tuze ráda vracím – svým způsobem zpátky – domů. Vždycky mě tam totiž vítá jedno dítě. A to ve mně se probouzí. K tomu probouzení mě taky napadá – menší děti mají, většinou, na spaní dudlík, větší sluchátka. Trochu jsme si s Rolničkou zaexperimentovaly cestou do Třeboně… Naším objektem byl pochopitelně spící Jeníček. Sotva jsme mu vyndaly z ucha sluchátko, v němž zněla jeho oblíbená písnička, probudil se, řka: „Už jsme tady?“ Místo odpovědi stačilo pouze nasadit sluchátko zpátky. Je to dobré – a větší dítko nepotřebuje dudlík, ani kinedryl. Dá se tak bezpečně dojet do cíle, například k Třeboni. Vždycky jsem měla takovou představu, kterak tam se dá koupat všude – kvůli vyhlášeným rybníkům – jaké pro mě pak bylo překvapení, že ne. Chovné vody jsou plné kaprů (které nejím – je to podobné jako s houbami; ráda sbírám, méně ráda je jím), bahna a rovněž sinic. Před vedry jsme naštěstí nalezli útočiště na břehu pískovny. No a večer na hřišti. Fotbálek, badminton či volejbal. A navíc – začala jsem běhat, navzdory tomu, že tu a tam vážně nestačím s dechem. Prý to chce čas. Podle mě trénink. A lépe jíst a tak vůbec, což se, díky mamce (díky, mami), zatím jaksi nedalo splnit. Při různém výletování (Jindřichův Hradec, Písek, Chlum u Třeboně...) se pokaždé, ostatně jako obvykle, našel důvod, proč jít na dortík, kávičku či řízek – v Třeboni mají dokonce speciální řízkovou restauraci. Inu, myšlenku na zdravější životní styl nelze praktikovat vždy. Nevadí, neboť celkově to bylo krásné, ba dokonce velmi uzdravující.

Jako jeden rozhovor, jenž mi, jak jsem zjistila, chyběl. Je to druh interakce, v níž vám nejde o to mluvit, jakož o to naslouchat, kde nejde o to, co je na stole, ale o to, co je na srdci. Těžko se to vysvětluje, ovšem při takovém spolubytí máte prostě radost, že jste a říkáte si, že zkrátka není nic dokonalejšího. Přes nejrůznější starosti a smutky. Přiznávám – bylo mi posledně i dost smutno, ovšem co nedokázal napravit rozhovor, vyplavily slzy. V nich se člověk neutopí, ale jakoby ožívá. Náramně by se sem teďko hodila Křivohlavého definice naděje, jenže možná nejde o slova, spíše o pocity.

Ty mám momentálně nádherné. Včera mi skončil týden příměstského tábora, kde jsem figurovala jako vedoucí. Byla jsem obohacena o spoustu informací a zážitků – přednáška o zubní hygieně (schválně, jak dlouho si čistíte zuby?), naučná stezka v Tróji, Neviditelná výstava, řemeslná vesnička v Ostré, koupaliště v Čakovicích, lanové centrum – bohatý a zajímavý program (bože, to je jako nějaká velice neoriginální reklama). No a bezva zkušenost! Být s dětmi znamená – a mohlo by to vyznít hloupě, avšak vy to pochopíte – být nahý. Ony vám strojenost a zbytečné kecy neuvěří. Musíte, a díky nim to jde snadno, být sami sebou, spontánní a upřímní. Co je daleko těžší – zodpovědnost. Obvykle ji nesete sami za sebe, jenomže 24 dětí ve věku od 6 do 13 let, to už je něco. Zjistila jsem ale, kterak i tohle – zodpovědnost – je taky jenom jistý druh pocitu. Když se bojíte, jste v háji. Děti svému vedoucímu věří, proč by neměl vedoucí věřit jim? Těším se na další týden, třebaže, upřímně, jsem nyní totálně grogy; včerejší jištění v lanovém centru mě zmohlo fyzicky, a to tak, že mě bolí celý člověk. Po psychické stránce jsem zase o něco bohatší, ale nemyslete si – taky mě má milá dítka čas od času pořádně štvala. Na druhou stranu – hodně dala. Je hezké pozorovat proces, v němž se z „vedoucího“ stává „pančelka“, nakonec „Kačka“, „Kačí“ nebo „Kačule“. Abych se nerozplynula, viďte?

Tak já půjdu dělat něco smysluplnějšího. Asi číst. Cvičit. Zkrášlovat byteček (absence postelí a dalšího nábytku není ani tady žádný problém). Nebo ven. Je krásně. A vlastně – člověk může dělat cokoliv. Jestli máte chuť třeba na nějaký hezký film, potom vřele doporučuji „Daleko od hlučícího davu“. Nechcete-li do kina, doporučuji pobýt kdesi mezi stromy, na trávě – daleko od hlučícího davu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

podekovani

(Karel, 15. 8. 2015 22:48)

velmi hezky clanek,dekuji.

Re: podekovani

(Káťa, 15. 8. 2015 23:27)

Mám radost a děkuji Vám za přečtení i komentář. Mějte se hezky! :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA