Jdi na obsah Jdi na menu

Deníček (více než méně)

25. 3. 2015

 

 

Omylem jsem si dneska ráno přečetla svůj horoskop. Pravda – třeba takový Freud by to jistě nenazval omylem, ale něčím, co vzešlo z podvědomí – hlavní ovšem je, kterak jsem se tam nedočetla nic hororového. Naopak zprávy, které jsem si pročetla jinde a o někom jiném, mi příliš klidu nedodaly. Inu, i dneska pár lidem zhasla hvězda. A já jsem přesto vzplála – tak trochu nadějí v nový den.

Poslední dobou chodím nejraději pěšky, prakticky kamkoliv – připadám si pak uvolněnější – přesto jsem dneska ráno nastoupila do tramvaje, poněvadž mě několik věcí před odchodem zdrželo (taky jsem se začetla do Hordubala, nemohla se rozhodnout, jestli je zima – na dlouhý rukáv, či teplo – na krátký rukáv, potom jsem si přišlápla tkaničku tím způsobem, že se mi málem zauzlovaly i prsty).

No a v tramvaji byl on. Prvně jsem si ho všimla při průjezdu zatáčkou po Karlově náměstí, to jsem díky touze po lepším výhledu, na něj, skoro spadla na pusu. Usmál se. Já… spíš to bylo mírné pohnutí koutkem – asi bych svůj výraz raději nechtěla vidět. V zastávce Odborů to, na(ne)štěstí, skončilo. Vystoupil. A celou dobu se usmíval a koukal na mě. Já jsem jela dál. Život je tak trochu jízda tramvají. Člověk nastoupí a prostě se veze – rychleji, pomaleji, jistěji, nejistěji, vpředu, vzadu, s lidmi nebo sám – jednou vystoupí. A ačkoliv ví, kde zhruba by měl vagón opustit, nikdy předem nezjistí, zda to skutečně udělá. Nepřijde za ním řidič, aby mu sdělil, že už je čas. Kdepak – pasažér si o své cestě vždycky rozhoduje sám.

Jako jsem včera usínala na Právech dítěte (koneckonců – měla jsem na to právo, zrovna tak i vyučující, jež kdyby mě vyhodila – byla by v právu), při úterní Envigogice jsem byla naprosto čilá, při Interkulturních vztazích jakbysmet – na začátku semestru jsem si přitom tipovala, kterak tyhle předměty nebudou nic pro mě, jenže! Každý týden se, a může to znít jako klišé, ke všemu z úst malého žáčka, těším do školy. Tedy, spíše se těším na ono „co“ (obsah), „proč“ (cíl) i „jak“ (přednáška) v područí dopoledních hodin. Přijde mi, jako bych minutu co minutu poznávala naprosto jiný svět – nechci přehánět, avšak zkrátka zjišťuji, že musím ještě hodně zpozornět, vnímat, dávat, přijímat, jaksi chápat a porozumět. Témata řešená v Envigogice ve mně budí touhu po solidaritě, citlivosti a skromnosti, Interkulturní vztahy ve mně zanechávají dojem, kterak ustavičně omílaná „inkluze“ by měla fungovat dávno a běžně – a nejen mezi „cizinci“ – jde už o celkové odcizení (v „moderní“ společnosti), i když z tohoto negativního tvrzení krásně vyplývá cosi vyššího – hledání toho společného, totiž souznění lidí. Nevím, jak na vás působí předchozí slova, možná jako slova vytržená z kontextu, jako slova bez významu. Kéž byste tam mohli být! Pokaždé mám chuť ty slova naplňovat, protože si vůbec nepřipadám vytržená, ba spíše vržená do jakéhosi celku. V tomto rozpoložení dalších pár chvil setrvávám – a užívám si to.

Najednou se ocitám v realitě. Jindy naopak zcela mimo ni. Přitom v tomtéž předmětu. Filosofie výchovy v podání realistického filosofa. Nejprve mě tento pán, upřímně, vyděsil svým vzhledem, ovšem později jsem mnou vytvořený předsudek (a nestydím se za něj), smazala (právě proto se nestydím). Myslím, že u mnohých lidí byl tenhle filosof nadobro odsouzen – na jeho hodiny chodí sotva jedna polovina oboru, přesto – čas s ním vnímám jako „ztrátu času“, které rozhodně nelituji. Pakliže je to nepochopitelné – on zkrátka neříká nic zásadního, ani bůhví jak nového, říká však věci jinak. Jednak je umí pojmenovat, druhak na ně umí nazírat z vícerých úhlů pohledu – a posluchače se tam samozřejmě snaží dostat. Obecně cítím, že bych už třeba příští rok potřebovala praxi, jelikož pouhá teorie je čas od času až nuda, navíc nemohu zjistit, zda mě učení vůbec bude bavit, co je podstatnější – zdalipak mám k němu předpoklady, talent. Nechci se podceňovat, přemýšlet o špatné volbě teprve ne, jenom mi prostě zatím chybí jakási zpětná vazba, snaha o věcech skutečně přemýšlet zrovna tak. Na běžných přednáškách pochopitelně je místo pro dotazy, diskusi i další obdobné záležitosti, přesto – některé předměty jsou žalostně málo (klidně pouhých 45 minut za týden), na některých předmětech je nás, studentů, žalostně hodně (v pohodě i 50), ke všemu ne každý je stejně naladěn, což považuji za velice důležité. Byť i odlišně znějící tóny respektuji, to je jasná věc. A tak, během Filosofie výchovy, společně filosofujeme. Je to stav hlubšího přemýšlení, údivu, rozpaků, smíchu, jiných názorů. Domnívám se, že přesně tohle k danému předmětu patří. A mně to baví. A uklidňuje.

Co mě při poledni (dívala jsem se na hodinky) vyvedlo z klidu, byl rozhovor jedné… slečny s naší vyučující. Řekněme, že si slečna chtěla postěžovat. A ukazovat na to, co „oni“, nikoliv co „ona“. Slečna zkrátka ne/chodí do školy, neb se jí naskytla jakási příležitost v Bruselu (nic neprofesionálního bych v tom nehledala…), přitom ale potřebuje odstátnicovat z FJ, musí tudíž vystudovat. Jenomže – předměty k francouzštině tak snadno, jak očekávala, nezvládá (leč je to JEN „pajďák“), a proto se nevyhnula několika pokusům o podvod (snaha zapůsobit na učitele – bez jakéhokoliv úmyslu zneužití jeho důvěry, opisování, taháčky – působí to velmi okázale), na(ne)štěstí – nějaká Spravedlnost přeci jenom existuje! Vyhlídky na další studium na JEN „pajďáku“ se slečně začaly vzdalovat (a já jí přitom přeju to nejlepší; Spravedlnost). A tak si dneska potřebovala vylít srdce – pochopitelně ne u žádného z francouzštinářů, k němuž by případné volání mělo směřovat, jakožto k doktorce v oboru pedagogika – katedra jako katedra. Řeknu vám – normálně se mi udělalo zle z toho hanění, lží a zoufalých pokusů o zachování sebeúcty. Hnus! Škoda jen, že jsem nebyla přímým účastníkem hovoru, v tomto případě bych jistě nedržela jazyk za zuby – v ten moment jsem však… byla mimo (a skákat do rozhovoru, který se mě absolutně netýká, mi přišlo značně nevhodné). Hm, slečna zmínila aroganci, povrchnost, neprofesionální přístup, nadřazenost, neúctu… – takto dle ní jednají právě ti z katedry francouzštiny. Přijde mi to naprosto scestné a mám potřebu je hájit, tady a teď, neboť se cítím být… součástí. A věru – snesu kritiku, nikoliv křivdu. Já sama se rovněž neztotožňuji se všemi vyučujícími (se všemi jejich názory, hodnotami, pohledy na konkrétní situace), což však považuji za správné, protože na druhou stranu vím sakra dobře, že oni svému oboru rozumějí, orientují se v něm. A já jim věřím. A dokonce tak i věřím v sebe, třebaže tu a tam si připadám jako kompletní neumětel – ale nejde o to připadat si hloupě, jak již víte, jakož dobře – navzdory své nevědomosti. Když o tom někdy přemýšlím, myslím, že tenhle výstup z tramvaje jsem si načasovala naprosto fantasticky.

Po dnešní výuce jsem si skočila do třetího patra na toaletu. Jasně – co je vám do toho – avšak i tady jsem se nevyhnula malému dobrodružství. Na zavřené dveře někdo bušil. Žena. Podle hlasu starší. Na WC byly v tu dobu ještě dvě dívky, jenomže ty se nikterak nesnažily pochopit, že by někdo možná potřeboval pomoct. Fajn – já, WC, paní X. Konečně rozhovor, který se mě přímo týkal. A tak jsem mohla/musela jednat. Tedy, paní M***** (nerozuměla jsem), z katedry matematiky (odvodila jsem), mám jít za pro******** (proděkankou!?), do třetích dveří vlevo. Paní M***** se mě ptala, kdo a odkud jsem, upřímně – nechtělo se mi nic říkat do té doby, než jsem se rozhodla, že ji v tom nenechám. A tak jsem sehnala proděkanku, vrátného i jakýsi šroubovák. Jdeme na WC – paní pro******** zatáhne za kliku, náhle je paní M***** vysvobozená – ty dvě se neznají, já neznám je, muž na „ženách“, rozuzlení. Konec příběhu.

Co mě ze všech dosavadních myšlenkových pochodů mrzí – odcizení. Už o tom byla řeč. Prostě když lidi mluví o anonymitě, tak to takové pravděpodobně bude (viz hanění přístupu některých vyučujících), když někdo předem člověka odsoudí a nehodlá od svého soudu ustoupit, patrně nikdy neustoupí, když lidi budou ignorovat druhé lidi (například zavřenou osobu na WC), později mohou být ignorováni. Je to určitě k zamyšlení. Věřím, že se pořád máme hodně co učit.

Čtu si. Ráda. Ve škole, věci do školy, mimo školu, mimoškolní věci. Tuhle mi P. udělal stín a ptá se: „Tohle ale není do školy, ne?“ NE. Ono… jak to říct… „čemukoliv se učíš, učíš se pro sebe“ – asi tak. Doslova „miluju“, když někdo nesplní něco do školy a potom s tím otravuje. Nemám problém – cokoliv vím, poradím, jakkoliv mohu, pomohu, ale nesnesu přístup čistě školní, ke všemu nechutně pragmatický, a to v duchu „něco za něco“, „udělat si vočko“ a podobně. Chápu nedostatek času (zaměstnané lidi) i výjimečné situace, avšak je-li důvodem neplnění povinností (a vzdělání přitom původně bylo právem) lenost, pasivita, nezájem, bojkot a bůhví co ještě, docela mě to rozčiluje. Navíc takto lidi už vůbec nepřemýšlí. Totiž – je důležité se prostě nějak zamyslet, nějak se daným tématem zabývat, něco pro jeho pochopení udělat – ne vždy to sice vyjde, jenže to přeci nevadí, když se naše rozběhnuté myšlenky později uvedou na pravou míru. To je na tom přeci hezké – objevovat, byť postupně, chápat, leč pomalu, učit se, a to pro sebe. Vím, že, jestli se to jednou povede (a já budu vážně učit), pak se určitě budu snažit o překonání pasivity u dětí, o sebepřekonání. Je to legrační – já sama mám doposud jakési „infarktové stavy“, jak tomu říkáme, mám-li něco prezentovat nebo se jenom vyslovit. A myslím, kterak i tyto stavy k tomu pořád patří – mohu si je dovolit. Daleko horší je tzv. „zjevná pasivita“ (já tomu tak říkám). To je takové prapodivné uzavření se do sebe, nespolupráce, nezájem (těžko říct, zda předstíraný). Přitom – mnohdy by stačilo, ať už pro povzbuzení učitele či sebe samého, zaujmout poněkud aktivnější posed, dát prostě nějakým způsobem najevo, kterak mám zájem – o informace, o dění kolem sebe, o… o sebe. Teď však už konec kázání. Rychle pryč únikovým východem ze školního světa, který snad jednou bude vnímán méně školně, nikoliv neformálně, jakožto přirozeně – vzdělavatelé i vzdělávaní budou usilovat o totéž, neb všichni usilují o totéž, ač se názvy shodných cílů často liší.

Tedy, tím východem pro mě bylo setkání s člověkem, kterého znám sice sotva pár měsíců, přesto už cítím nádherné souznění. A je to právě o těch pocitech, protože jsme si i o nich povídaly. Shodly jsme se totiž, že je to potřeba, tím spíše, když se o nich obvykle, bůhví proč, tolik nemluví. Možná na to prostě nezbývá čas, což není zrovna originální zdůvodnění, možná se nám taky o hlubších tématech, a pocity pro mě jednoznačně jsou takovým případem, mluvit nechce. A možná je to proto, kterak o nich povídat neumíme. Poněvadž jsme si zvykli jet jakoby po povrchu. A mě ta povrchnost vždycky dost děsila, jelikož z ní pak může vznikat další hromada děsivých věcí – lhostejnost, ignorace, apatie, uzavřenost, nedůvěra, osamělost – slova, jež málokdy mění svůj význam. A tak jsem byla ráda, že jsme pronikly drobet hlouběji. Kromě toho jsme spočítaly tučňáky na Kampě, reklamy na „štěstí“ a chvilku stopovaly Pelikána (později jsme toho radši nechaly – měl s sebou bodyguarda).

Rovněž jsem si „spočítala“, co se asi skrývá pod otázkou: „Jak se máš?“, musím-li na ni odpovědět pouze další otázkou, totiž: „Co potřebuješ?“ Tohle mě přiblížilo velmi blízko k hladině. Alespoň jsem se nadechla. Abych následně rozdýchala rozhovor s neuvěřitelně sebestředným člověkem. Lidi ze zásady neškatulkuji, ovšem čas od času nelze jinak. Já osobně o sobě skoro vůbec nemluvím, dost často o sobě přemýšlím, to ano, přičemž „mluvit o sobě“ rozhodně není špatné, to až tehdy, začne-li to smrdět přehnanou samochválou a haněním ostatních. Mnohem větší průšvih pak nastává v okamžiku, zajde-li „rozhovor“ k tomu, co „on“ a „tamti“ aneb falešný nezájem o druhé pod maskou „upřímné“ kritiky. Občas se to dá pojmenovat jako „pomlouvání“, a to s nádechem zášti a závisti. A tomuto já absolutně nepřitakávám. Sebestředný člověk si holt musí vystačit se svým vlastním stínem (ten navíc kýve hodně přesně – pro sebestředného jedince zcela dostačující partner v rozhovoru).

A partner pro badminton? Rolnička – jasná volba. Věřím, že i tohle partnerství bude trvat dlouhou dobu, navzdory našemu smyslu pro orientaci (ovšem Olšanku již bezpečně najdeme – ani se neptejte, jak ohromný komplex to je) i rozpakům kudy do šatny (jakýmsi nedopatřením jsme přehlédly směrník „vstupujte tudy“, nezpanikařily jsme). No a díky naší sesterské soupeřivosti jsme si hodinku na kurtu parádně užily – ekonomicky bych to nazvala smysluplnou investicí zdrojů energie do výkonu – k večeru se dostavil nádherný pocit únavy, a to bez ironie. Na čištění tentokrát nebyl potřeba ani Fredy, čistič sifonů.

Cestou z Olšanky jsme potom zvládly ještě plno dalších věcí. Nechtěně jsme přitom přesvědčily jednu paní v tramvaji o našem partnerství – Rolnička mi řekla „broučku“. Mně to přijde úsměvné, dokonce hezké (po 20 letech vztahu), ale upřímně – ten pohled, kterým si nás ta paní prohlížela, mi nebyl vůbec příjemný, přestože se to mě osobně netýká. Inu, pohled na západ slunka byl zato velmi příjemný. A chvilky meditace (téměř hodinka psaní) jakbysmet. Díky!

A dnešní horoskop? Myslím, že se bez něj dost dobře obejdu. Protože už vím, že…

… dokud svítí naše hvězda, máme ohromnou moc…

… rozsvěcet okolí.

Možná i celý náš VesMÍR.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA