Jdi na obsah Jdi na menu

Domýšlivec, Byznysmen, Král a Antoine

6. 5. 2017

 

le-petit-prince-et-la-rose.jpg

 

„Je suis seul,“ řekl Malý princ. „Je suis seul…“

Samotná, plná dojmů a emocí, pustila jsem se znovu do čtení této kouzelné knížky, v níž pokaždé najdu naději, která je navíc podána tak laskavě, nevinně a srdečně…

Včerejší zážitek z Laterny magiky ve mně zůstal a silně se mě dotkl. Popravdě – mám dojem, že příběh Malého prince si člověk potřebuje připomínat tím častěji, čím je větší. Protože ti dospělí jsou někdy hrozně zvláštní…

Jak tak pozoruji dění kolem sebe, setkávám se s tolika Zeměpisci, Lampáři, Pijany, Domýšlivci, Byznysmeny a Králi, až se mě kolikrát zmocní smutek a stesk, jindy vztek a hořkost. A napadá mě přitom plno otázek.

Občas, když už je můj vesmír tolik zamořen všelijakými baobaby, přepadne mě nesnesitelná touha vydat se na cestu, odejít. Poněvadž… co když sem vůbec nepatřím? Nejsem z jiné planety? Nebyla bych šťastnější někde jinde? Jenomže – kde jinde? A mohla bych být šťastnější, kdybych byla sama?

Už dávno vím, že člověk může být skutečně šťastný jen mezi dalšími lidmi. Aby se mohl dělit, sdílet, souznít a milovat. A že existují Domýšlivci, Byznysmeni nebo Králové? Možná jsou to ve skutečnosti velice nešťastní lidé, kteří se příliš rychle nechali unést obdivováním se, počítáním či mocí. A třeba se i s nimi člověk musí potkat, aby prozřel. A pochopil. A samozřejmě, může je odsoudit. Proč ne? Co je na takových charakterech dobrého? Co kdy udělali pro někoho druhého? Jaké má jejich žití vlastně smysl? Na druhou stranu však – člověk by jim stejně tak mohl i pomoci. Proč ne? Každý se může stát lepším. V každém člověku je kousek dobroty, neboť nový život, tak obrovský zázrak, nikdy nevzniká se špatnými úmysly. A hlavně: každý lidský život má smysl. A vůbec neběží o to, co jednotlivý člověk očekává od života, jakožto zcela naopak. Co život může očekávat od každého z nás.

Z díla Viktora Emanuela Frankla jsem si mnoho vzala, k srdci především. Abyste měli bližší představu, co konkrétně mám na mysli, dovolím si teď kousek citovat z knížky „A přesto říci životu ano“, díky které jsem neřekla, a, ostatně, nikdy neřeknu, „ne“.

„Ona neopakovatelnost a jedinečnost, kterou se vyznačuje každý jednotlivec a která každé jednotlivé existenci teprve dodává smysl, se tedy uplatní jak ve vztahu k nějakému tvůrčímu dílu, tak i ve vztahu k druhému člověku a jeho lásce. Tato nezastupitelnost a nenahraditelnost každé jednotlivé osoby je právě tím, co je nutno si uvědomit a co dá vyniknout zodpovědnosti, kterou má člověk za svůj život. Člověk, který si uvědomí tuto zodpovědnost vůči svému dílu nebo vůči čekajícímu milujícímu člověku, už nikdy nebude schopen svůj život zahodit. Zná totiž ono „proč“ své existence, a proto unese i téměř každé „jak“.

Jestli někomu vděčím za jasnější náhled na svět nebo životní nadhled, byť se, upřímně, stále dost často pohybuji spíše „hluboko nad věcí“, jak o tom zpívá paní Zuzana Navarová, jsou to právě autoři Viktor Emanuel Frankl a Antoine de Saint-Exupéry – dva lidé slušné „rasy“ (Viktor Emanuel Frankl rozlišuje pouze dvě lidské „rasy“, napříč naprosto všemi národy, a sice slušnou a neslušnou „rasu“ lidí) – kteří mi ukázali jednu z možných cest životem. Více nepochybuji o jednom, společném vesmíru pro všechny nebo o hodnotě nejvyšší, tedy lásce k lidem.

Co mě však, pokud jde o myšlenky a názory, zvláště pak Viktora Emanuela Frankla, trošku vyvádí z rovnováhy, to je jejich aktuálnost. Dovolím si proto ještě jednou citovat:

„To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a pravděpodobně i budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, když nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné – když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není imunní žádný národ. A v tomto smyslu je holocaustu schopen v zásadě každý národ.“

Pochopitelně, momentálně neběží o holocaust, alespoň ne v evropských zemích, ovšem otázka slušnosti a jakéhosi negativního výběru je, dle mého názoru, nabíledni. Samozřejmě tím míním tu komedii (a tragédii zároveň) na české politické scéně, kde slabý premiér – Domýšlivec, vypočítavý ministr financí – Byznysmen, a lstivý prezident – Král, ztělesňují takřka idylicky onu neslušnou „rasu“, která, bohužel, vzešla volbou slušné „rasy“. Do tohoto smíšeného literární druhu však nečekaně vstoupil i se svou „fair play“ fotbalový funkcionář – Pijan, který, jak doufám, se nyní velice stydí a nikdy na to nezapomene.

Kdesi výše se zmiňuji o slušné „rase“ v obecnějším slova smyslu. Inu, pod takovým označením se skrýváme my všichni – obyvatelé Země, kteří se stále častěji, snad ze strachu, abychom se nestali Lampáři a stačili „tempu doby“, spoléháme na ostatní a přitom zapomínáme opečovávat i naši vlastní růži. Myslím si, že přenášením zodpovědnosti, strachem z nejistoty a nejasnou představou „užít si život“, se proměňujeme v Zeměpisce, kteří raději neopouští svůj stůl a nevydávají se k dalším objevům. Konkrétně já toto pociťuji ve škole. Při studiu, jež přímo k objevování, obohacování a poznávání vybízí. Víte, už málokdy se při tomto procesu cítím skutečně dobře. Přijde mi, že studenti podléhají právě onomu „tempu doby“, že si v samé rychlosti nedokážou v hlavách srovnat, že se učí pro sebe, že i vzdělání je, jako láska, důležitá hodnota, že jí člověk musí být hoden, že nevědět nevadí, pokud se toužíme neustále zdokonalovat a nechybovat tamtéž, že studium není soutěž, že sousloví „musíme si pomáhat“ není míněno jednostranně, že i na akademické půdě člověk slyší smích a fenomenální vtipy, že všechno v životě člověk nemůže „očůrat“ (proč jen to tolika lidem neustále prochází?), že profesoři, docenti nebo doktoři nejsou žádní „papaláši“, ale mohou se studentovi stát váženými vzory, ba dokonce dobrými přáteli, a konečně – že mít diplom neznamená být vzdělaný. Víte, v podstatě tato „studentská krize“ není tak hrozná, jak to teďko pravděpodobně vyznělo, jenže, upřímně, tu a tam stačí pár takových jedinců, aby začal sehrávat prim onen „negativní výběr“. Na mě totiž obecně jakákoliv negativita dost silně působí, zvláště když já osobně mám dobře srovnané to, co chci, to, co hledám, to, proč to vůbec dělám. Popravdě řečeno – těším se, až se potom vydám na cestu. A vím, že v srdci a v mysli budu mít již napořád ty, kteří mě tak laskavě a s láskou vedli.

Ale ještě není konec. A jelikož mě baví bavit lidi a jsem si vědoma své zodpovědnosti, chci a budu životu odpovídat tak, jak jenom nejlépe budu umět. Život je umění. Škoda jen, že na onom jevišti se čas od času sejde najednou tolik komediantů, zatímco skuteční herci vyčkávají na tu pravou příležitost, na svou vysněnou roli kdesi v šatnách.

Přitom už tvůrce Malého prince nabádal:

„Proměňte svůj život v sen a své sny ve skutečnost.“

Antoine, děkuji.

 

P.S. DOBRÝ DEN! BONJOUR!

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA