Jdi na obsah Jdi na menu

Letní nápady a pády

26. 7. 2016

 

prague-img_8628and10more_tonemapped.jpg

 

Svatá Anna – chladna zrána. 

Ale venku je pořád krásně.

A do toho si teď všelijaká rčení, přísloví či citáty pročítám téměř každý den, navíc mnohdy se jedná o něco, co jsem do téhle doby vůbec neznala. Samozřejmě – jedná se stále o práci na sbírce citátů, která (snad) vyjde ku příležitosti 70. výročí od založení PedF UK, tedy ještě o něco málo dříve, asi v září, než odjedu pryč. Nejprve jsem si nedokázala představit, že – a hlavně jak – budu oslovovat jednotlivé vyučující, ale po prvotních obavách se to ubírá tím správným směrem. Inu, jedna ukázka za všechny: Žádné motto, kterým bych se řídil v celém svém životě, nemám. Mám jen tisíce různých přání. A kdybych z nich měl vybrat jedno za všechny, tak asi tohle: „Štěstí pro všechny, zadarmo, a nikdo ať neodejde s prázdnou,“ z Pikniku u cesty od bratrů Strugackých. Jo, zjistila jsem, že tohle mě prostě baví, komunikace a různé dovysvětlování si s lidmi, které jsem oslovila, jakbysmet. A taky jsem si díky tomu uvědomila tu neskutečně lidskou stránku učitelů. Možná to zní hloupě, avšak ne každý je, bohužel, schopen jednat jako člověk, schopen vlastně být člověkem – a být příkladem ostatním. Stačí si jenom otevřít první stránku novin! Ovšem k tomu, co se momentálně děje ve světě, v němž žijeme, se dlouze vyjadřovat nechci. Myslím, že to nemá kdovíjakou cenu, protože stěžováním si nepomůžeme. Popravdě, vidím mnoho věcí, které je třeba radikálně změnit. Upřímně, EU je pro mě téma dost složité (ale myslím si, že například politika paní Anděly fašizuje Evropu, Německo (!), jaksi opačně než kdysi, jakoby zevnitř…), uprchlíci a migrace zrovna tak (je pro mě třeba stále velkou otázkou, proč tito trpící a prchající lidé před válkou nejsou schopni respektovat evropské zákony…), k islámu mám spoustu výhrad (a nejraději bych byla, kdyby byly zavřené hranice…), a prognostik, abych co nejpřesněji odhadla vývoj budoucnosti, nejsem. Co mi však zároveň neuniká, to je to úžasně neevropské myšlení. „Evropa“ a „EU“ jsou podle mě, pro mě tedy určitě, dva rozdílné pojmy. Vždyť do všeho míchat politiku zkrátka nelze. Je docela škoda, že žvásty o jednotě občas nedokážeme povznést i na malinko vyšší úroveň. Být Evropanem – to je v zásadě přeci krásné, ne? A já v tom vnímám i takový zvláštně typický druh lidství. Spočívá ve svobodě a v důvěře. To je ostatně záležitost, přes kterou jsem se dostala od vyprávění o citátech až sem. Hezké pojítko.

A co mi, jak se zdá, a v životě poprvé, pomohlo „spojit se“ s konkrétní osobou, je moje jméno. Kateřina. Kuchařka Kateřina je od té doby, co ví, jak mě oslovit (a já to vím taky), daleko milejší a přátelštější. Aniž bych začala cokoliv dělat jinak! Pravda, v kuchyni ji slyším nadávat pořád – mluví po ukrajinsku, a proto to na mě působí drobet agresivněji a výrazněji než čeština – ovšem jakmile se tam mihnu se špinavým nádobím nebo jdu třeba doplnit míchaná vajíčka, nadávat přestane, usměje se, řekne: „Ty jsi Kačenka,“ já přikývnu a poprosím Kačenku o dodělání míchaných vajíček, úsměv opětuji, ona souhlasně přitaká… a je to. Kateřina je dobré jméno.

Leč hrníček „Kateřina“ jsem, dneska, a patrně nadobro, vyměnila za ten s nápisem „Le Petit Prince“. Koupila mi ho Rolnička, jen tak. Tedy ne úplně jen tak, to se ví – pro radost.

A vůbec – těch radostí jsem nyní prožila moc. Na týden jsme v Praze měly Honzíka – a přežili jsme to všichni – ba dokonce jsme si to i pořádně užili. ZOO, muzeum voskových figurín (fotečky s Jágrem, Nedvědem, Čechem, „Potápníkem“ = Zátopkem…), koupálko v Podolí, šlapadlo (jenom nebylo dobrým nápadem brát na něj čokoládové bonbony), fotbálek na Kavčích horách, procházky na zmrzku, k snídani toasty s máslem a marmeládou, badminton na Vyšehradě… jo, dala bych si to klidně znovu. Navíc jsem si uvědomila, že když už mě něco na bráchovi štve, je to většinou proto, kterak tu vlastnost mám taky; nebo že chybuji tamtéž – a že je to zbytečné a člověk se tím pak nesmyslně trápí. Avšak blbý je, kterak tohle se prostě vysvětlit nedá… tlamu si musí namlít každý sám… a potom třeba i pochopí.

Byť nedokážu pochopit, že to, čemu jsem nikdy nevěřila, najednou až tak přesně sedí. Myslím tím takové ty divné lidi a věci – kartáře a podobně. Mamka jeden výklad karet absolvovala nedávno, a poprvé, přičemž si, jak věřím, odnesla naději, což je upřímně velmi motivující a nic dalšího bych v tom nehledala. Ovšem já jsem ze včerejší návštěvy u Lenky a Laurenta popravdě drobet rozčarovaná. Návštěva byla parádní, jako vždycky, ale ty karty jsem si nechat vyložit neměla. „Priority“, „Omezenost“, „Přežití“ – více to rozvádět nechci, neb jak jsem se už zmiňovala – člověk někdy velice snadno uvěří i tomu, co se mu do určité doby zdálo zcela absurdní (uvěří, poněvadž skutečně jeho samotného se to týká; a hledá pletence souvislostí a shod). Vtipné, každopádně také zvláštní a – trošku děsivé. Inu, uvidíme, avšak karta „Přežití“, vyložená poslední, měla vlastně pozitivní řešení.

A těch pozitivních věcí je pořád kolem taky mnoho a mnoho. Jenom si všimnout… uchopit… a nebát se prožít.

Jako nikdy jsem si tak užila večerní posezení s – mojí dětskou doktorkou! Paní doktorky jsem se tenkrát, ale to jsem byla ještě docela malá, bála (bílý plášť a slovo „pediatr“ mě prostě děsilo). Zatímco teďko – šla bych s ní/za ní znovu. Namísto mostecké ordinace jsme se tentokrát sešly, i s Rolničkou, pochopitelně to byla i její dětská lékařka, v pražské restauraci, a tak jsme příjemně poseděly, poklábosily, popily – tomu se říká pít pod dohledem – a… myslím, že jsou zkrátka lidi, které už člověk ze svého života nevypustí, protože nechce. Ta síla lidského souznění, to je věc! A samozřejmě – za vším hledej lásku, protože ta má tisíce podob. A každá z nich je neuvěřitelně nádherná.

Třebaže pomalu ztrácím lásku k babiččiným karbanátkům. Posledně při návštěvě babičky a dědy v Litvínově jsem se totiž tak nepopsatelně přejedla těchto „karbošů“, že mi bylo špatně několik dní. Ale babičky a dědy se „nepřejím“ nikdy. A ano, jsem sentimentální.

Přitom nová hra, jež právě frčí, Pokémon GO, mě nechává zcela chladnou. Přestože jsem tehdy, svého času, na Pokémonech doslova ujížděla. Ve školce jsem se kdysi dávno i porvala – kvůli kartičce Pikachu. No…

… já bych si totiž, a jistě to s předchozím hodně souvisí, moc přála omezit používání elektroniky (kromě překapávače na kávu). Cítím totiž, jak je sousloví „digitální demence“ aktuální a nepochybně pravdivé – a nejen u mě. Vliv médií na lidské chápání a logiku teď úplně nemyslím. Spíš mi jde o jakési prapodivné uvíznutí či únik do virtuálního světa. Jeden večer jsem se totiž tolik „zažrala“ do instagramového profilu jedné osobnosti, až jsem si připadala jako… dement. A tak si chci dávat pozor – přijde mi to jako dobrý nápad.

A vůbec – člověk je úplný zásobník dobrých nápadů.

A tak mě závěrem napadá – všechno nejlepší, milé Aničky!

A vám, kdo jste jména jiného, přeji též všechno nejlepší! (Třeba vám to udělá radost. – A mně taky.)

A mnoho dobrých nápadů všem!

 

 

P.S. Lepší závěr mě nenapadl, zato ten název článku mi teď připomíná rubriku pro kutily. No co, každý člověk je vlastně umělec.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA