Jdi na obsah Jdi na menu

Lovkyně myšlenek

24. 7. 2014

 

 

Turecký posed – nohy klidně nad zemí (i na židli se dá takto krásně vysedávat) – prsty bubnující rytmus melodie „Je veux“ prakticky o cokoliv (nejlépe však o dřevěný stůl; neklouže), vlasy kmitající o záda v závanu letního vánku a na mysli pořád tolik věcí (i nesmysli; to se ví). No a pak jsem tu já.

V rádiu jsem dneska poslouchala cosi o „optimistických“ a „pesimistických“ dětech. Škatulkování proběhlo dle náhledu na končící polovinu prázdnin. (Průzkum patrně nepočítal s tím, že děti nejsou pesimistické, navíc ne každé dítě nastupuje do školy v září.) Jak padne řeč na děti, zbystřím…

… neb, mimo choutek po krádežích, pomalu „odrůstám“. A cítím to. Jednak mi ustavičně vrtá hlavou ta kouzelná obálka, druhak ta (z)odpovědnost, jíž si uvědomuji s každým dalším dnem, víc a víc.

 Rovněž jsem objevila, kterak ne vždycky dokážu uvěřit lásce na první pohled. Mnohdy až na druhý, na třetí… jindy zůstanu radši slepá. Kupříkladu na Benďáku – chodím tam celkem ráda bruslit – avšak tímto už jaksi nepředpokládám nic hlubšího, neboť za sportem chodím právě kvůli odreagování se, povrch asfaltu mi úplně stačí. Když jsme proto zpozorovala, že jsem byla zpozorována – jinoch vyčkával na TU chvíli, až pojedeme s Rolničkou zrovna kolem něho – náhle nazul brusle, předjel nás, následně zpomalil, otočil se a… metal piruety, přešlapy, výskoky. Beze všeho obdivuhodný výkon, jenž na nás zapůsobil natolik, že jsme nechaly mládence poodjet, vyzuly se a zašly k vodě a doufaly v pokračování veselého představení. Dlouho jsme nečekaly – mladík po obkroužení jednoho kolečka znejistěl. A dost možná zklamán nedostatkem pozornosti publika sundal brusle a odešel. Chci říct – nedokážu si zamotat hlavu v přeletu – až jednou nastane TEN okamžik, první pohled snad nespletu.

Kromě toho – již chápu, co je to opravdová komunikace. Není to ledabylé plkání o čemsi, jakožto soustředění se a vzájemné naslouchání. Z hlavy nemohu vymazat pár moudrých vět z „Umění naslouchat“ od Ericha Fromma; zkusím jim porozumět.

Khaled Hosseini nalezl inspiraci pro svůj román „Lovec draků“ v prostředí Afghánistánu. Škoda jen, že námětů k válečným knihám je v poslední době takový přehršel! A historie se zvesela opakuje; jak dlouho ještě? Aby boje navždy ustaly, netřeba být proti válkám – je třeba být pro mír…

… a tak v noci chodím spát, aniž bych proti tomu jakkoliv bojovala – jsem pro další den. Slíbila jsem si, že nedovolím, aby se ze mě stalo pesimistické dítě, protože to by přeci musilo být strašné! Leč hlásí pro další dny místy zataženo, zas tak černě to nevidím – ještě se dovedem´ smát!

Už však nesedím v tureckém posedu (ach, ti věční mravenci), okno jsem přivřela (sakra, nemožní komáři), rovněž nemyslím, přesto jsem to pořád já…

… a tuhle melodii bych nevyměnila za nic na světě:

 

... nezbývá mi, než VÁM popřát

lásku a pravdu!

A taky dobrou noc

a další DEN!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA