Jdi na obsah Jdi na menu

Naše holky a "Jéé!"

15. 9. 2015

 

41.jpg

 

Tak, a je to!

Konečně mohu říct, že pravidelně běhám a rovněž, že víc nespím na karimatce, jakož na posteli, což mám v plánu dělat také celkem pravidelně.

K tomu běhu – v sobotu jsem se vůbec poprvé naživo zúčastnila velkolepého sportovního klání, a to půlmaratonu v Ústí nad Labem (seriál závodu RunCzech). „Já a běh“ – tohle spojení by ve mně ještě nedávno vyvolalo cosi jako „Já a vaření“ – zkrátka dvě věci, které prostě nejdou k sobě, takový dobrý vtípek. Jenže jak člověk postupně mění své postoje, poněvadž je například správně motivován či nenávratně omámen, což je, mimochodem, lepší, než býti nenávratně otráven, začíná dělat, totiž skutečně d ě l a t věci, nad kterými dříve ohrnoval nos, nebo mu způsobovaly nezastavitelné záchvaty smíchu. Jako, kupříkladu, onen běh. Šílenci v teniskách, kteří si prakticky za jakéhokoliv počasí vyběhnou, takže čas od času na ulici narazíte, tedy spíše letmo zachytíte rudé funící blázny – proč by někdo chtěl být charakterizován zrovna takhle? Já už vím, že kdokoliv, kdo zjistí, že počáteční nejistota (ze stylu běhání, nezvyklých bot…) i „nestačím s dechem“ se dá, poměrně snadno, překonat. Došlo mi, že za to u mě mohla hlavně perfektní motivace, jež mi kdysi dávno chyběla. A tak se teď na každé další vyběhnutí těším – a v tom momentě, kdy běžím, je mi úplně fuk, jestli mě má někdo za rudého funícího blázna. Ovšem abych vám přiblížila ten půlmaraton, o kterém jsem měla v úmyslu napsat pár vět… No, mělo to atmosféru! Přes 3000 běžců se sešlo na hromadném startu na náměstí a další zástupy lidí se shromáždily okolo, aby to mohly na vlastní oči vidět a povzbuzovat běžce – všechny do jednoho! A právě mezi těmito lidmi jsem byla i já. Kromě fandění jsem fungovala i jako šatna, úschovna cenností a fast food dohromady, k tomu dispečer a komentátor – jednu část rodiny jsem navigovala tím směrem, kudy poběží i naše holky, tu druhou jsem pak průběžně informovala o tom, jak to jde. Naše holky, mamka a Rolnička, běžely celou dobu vedle sebe – od zahájení, u něhož jsem bulila jako želva (přišlo mi to ohromně dojemné, navíc hráli Smetanovu Vltavu – neuvěřitelný zážitek), až po cíl, který naše holky zdolaly zhruba shodně v čase 2 hodiny a 28 minut k tomu (přihlašovaly se minulý rok – to neuběhly ani 1 kilometr v kuse). Takže přes 21 kilometrů dokázaly naběhat za pár měsíců, klobouk dolů! Jak jste si asi všimli, rozplývám se ještě teď. Ale věřím, že vy byste se rozplývaly taky… No a pochopitelně – brečí-li člověk na začátku, brečí i na konci. Kolem půl šesté jsem byla jako na trní, kdy ty naše běžkyně konečně uvidím v zatáčce před cílovou páskou. Každá minuta se nechutně vlekla, od tří hodin se čas jakoby zastavil, zatímco přes 3000 lidí běželo. A najednou – jo, jo, jsou to ony! „Běžte! Jó, to dáte! Pojďte! Ještě kousek!“ Po pár větách jsem si skoro vykřičela hlasivky a rukama tleskala tak, že mě brnělo celé tělo. Potom mi naše hrdinky na moment zmizely z očí. A náhle jsem je zpozorovala s medailemi kolem krku, červené, funící, slzící, vyčerpané… totálně šťastné. Musím říct, že jsem cítila totéž – k tomu všemu i neutuchající hrdost a pýchu. Vlastně tak nějak celkově. Měla jsem radost, že vidím lidi s neskonalou vášní a zápalem pro milovanou činnost – běh, že i dav může být orientován pozitivně – k povzbuzování ostatních, a to i zcela cizích lidí, že je člověk schopen překonat svůj limit a vydat ze sebe to nejlepší. Mám prostě skvělou motivaci. A není to ani zdaleka jenom o jakémsi formování těla. Kdepak – člověk tím formuje sám sebe (vytrvalost, sílu, vůli…). Ačkoliv – možná to platí obecně – „cokoliv děláš, dělej pořádně“; že by vážně jen nebe bylo limit?

Vlastně – naštěstí i kreditní karta představuje jistý limit… Proč jsem ale takhle odbočila ze sportu k obchodu, viďte? Inu, po měsíci a půl máme postele, k tomu i knihovnu, stůl, skříň a další nádherné věci, které když se sejdou v jednom pokoji, dokážou vytvořit pocit domova a snad i jaksi naplnit dávno vytvořené představy o bydlení snů. Myslím, že speciálně po těchto prázdninách si zase o něco více vážím lidské práce, umu a trpělivosti. Patřičně jsme si, spolu s Rolničkou, zabydlely i náš druhý pokoj, jež s námi později bude obývat i jedna milá osůbka, přesto stále chodíme po obchodech s nábytkem a nejrůznějšími doplňky a představujeme si – a patřičně si zdůvodňujeme – kam by asi mohl přijít tenhle obrázek, kam s tamtím koberečkem, co do tohoto růžku… Máme o zábavu a práci (neb díky Ivance již nikdy nezapomenu, kterak: W = F.s) postaráno. A vždycky se po dni stráveném mimo domov – sehnaly jsme dokonce nápis „HOME“, kterým jsme ozdobily jednu poličku – těšíme do bytu, v němž se po každém přesunu z místnosti do místnosti ozývá nadšené „Jéé!“; tak já se jdu zase přesunout, nevadí?

...

Jéé!

 

P.S. Až o den později mi Rolnička upřesnila, že ten vesele vyhlížející výraz po půlmaratonu nebyl tak docela úsměv, jakož spíše křeč...

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA