Jdi na obsah Jdi na menu

Okýnkový rituál

8. 12. 2015

 

 

Zbožňuju adventní kalendáře! Možná by to mohlo vypadat drobet infantilně a bůhví jak ještě, jenže na malinké čokoládky pozavírané v okýnkách s čísly prostě nedám dopustit. Samozřejmě, v mém věku už mi adventní kalendář nenosí Mikuláš, neboť již vím, kterak tohle rok co rok obstarává naše babička s dědou, kteří jsou jako takoví vícenásobní Mikulášové – a i díky těm okýnkům si na tuto kouzelnou bytost vzpomenu každý den, hnedka ráno. A nejlépe nějaké to víkendové ráno, kdy při „okýnkovém rituálu“ můžu pozorovat i našeho Honzíka. Ten sice na Mikuláše už rovněž nevěří, avšak pořád věří na Ježíška, a to je moc krásné, poněvadž se obrovsky těší a s každou snězenou čokoládkou (potom, co si ji prohlédne, řekneme mi k tomu pár slov, načež ji nevinně sní) se těší o kus víc. 24 kousků čokoládek v sobě skrývá tolik štěstí, že… to si zkrátka musíte zkusit!

Rozhodně dřív, než se na cesty vydáte se žlutou společností. Ba ne, dělám si legraci, ačkoliv k čemu směřuji – víte, teď v neděli mi to tedy tak legrační nepřipadalo. Vážně vůbec. Na Štefánikově mostě nám totiž začalo hořet zadní kolo, přičemž muselo dojít na evakuaci. Takže drobet panika, stevardka pobíhající s mobilem u ucha mezi pasažéry, řidič hasící doutnající gumu, vzápětí pět hasičských vozů a policajti. Naštěstí vše dobře dopadlo, kromě zadního kola, samozřejmě, ale to se vymění. Po tomto zážitku jsem šla kus pěšky a dlouho jsem se ohlížela na ucpaný most, který jsem brala jako možnost přemostění se do dalšího dne. A to zní moc fajn, ne?

Stejně jako nádherný adventní koncert, jako vánoční atmosféra na Mírovém náměstí, jako čínské nudle, jako vidět tátu při jeho premiérovém (a navíc debutovém) divadelním představení a tleskat mu a… spousta dalších věcí!

… a slov. „Taky ji miluješ?“ mě pobavilo a skoro až dojalo. A vyzkoušela jsem si, kterak to razítko, jímž jsem ty moje dvě flétnistky obdarovala, za to nemohlo. (Pozn.: klukům nějaké to razítko bylo, upřímně, naprosto fuk.)

… a samozřejmě – ach, ty pocity! Přestože se ne vždy vyhnu (ano, nebojuju proti nim, neb na to prostě nemám víc sil) pokrytcům, závistivcům a dalším lidem, kteří snad přímo i vydechují nejrůznější jedy a zamořují jimi klid (ovz)duší, načež pan Neklid a paní Temnota, alespoň v mém případě, na moment ovládnou srdce, ono Štěstí a Radost si beztak čas na návštěvu udělají, poněvadž když člověk nechá „otevřeno“… možná vám devadesátiletá paní za převedení přes přechod nabídne bonbon, možná se na vás přes sklo tramvaje usměje mimino, možná vám někdo řekne, kterak vás rád vidí, možná… cokoliv si jen přejete!

Tož přejme sipřát si.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář