Jdi na obsah Jdi na menu

Otázka

20. 2. 2015

 

 

Vstala jsem dnes ráno dřív. Nějak mi nedalo spát pár myšlenek. Myslela jsem si, že je alespoň trochu rozchodím, ale nejisté kroky mi vůbec neusnadnily najít tu správnou cestu. Rozhodla jsem se proto na moment zastavit. Posadila jsem se u stolu a chvíli jsem tomu všemu nechala volný průběh. Pak jsem si všimla knížky, která ležela otevřená listy dolů. Včera jsem ji už nestačila dočíst.

 

* OTÁZKA

„Proč zrovna já?“

Tuto otázku si klademe, když se náhle v životě něco dost vážně pokazí.

Najdou vám rakovinu, vyhodí vás z práce, manžel nebo manželka podá žádost o rozvod, utopí se vám dítě, vyhoří vám dům, problematický puberťák uteče z domu, zruší vám zdravotní pojištění, případně kvůli mizerné investici přijdete o celoživotní úspory. A tak dál… a tak dál… a tak pořád dokola.

Někdy podobná rána osudu nepřichází sama, ale je jich hned několik najednou.

„Proč zrovna já?“

Když jsem byl pastorem, tak mě lidé v podobných situacích často žádali o útěchu.

„Proč zrovna já? – Já si to přece nezasloužím!“ říkali.

Odvěký požadavek, aby věci byly jasné a spravedlivé.

Starozákonní kniha Jóbova se točí kolem téhož zmučeného výkřiku. Zásadní a nevysvětlitelná otázka zní: „Proč se dobrým lidem dějí zlé věci?“

Odpověď je dost těžká.

Možná je to prostě špatná otázka.

Není marné si uvědomit, že vlastně nejste terčem úplně všech sil zla.

Ale kdovíjaká pomoc to zase není.

O tomto věčném hlavolamu bylo napsáno hodně tlustých knih.

Přátelé, příbuzní, psychiatři, kněží, sociální pracovníci a barmani – ti všichni se snaží ze všech sil. Pěstí hrozíme bohům, osudu a paní Štěstěně, ale není nám to nic platné.

Většinou však tato otázka vyvstane při výrazně méně dramatických okolnostech. Stačí jediný měsíc jedné nepříjemnosti za druhou – prostě se nahromadí takové ty okamžiky každodennosti, kdy se něco rozbije, nepovede, když něco zhořkne, prostě „když máš smůlu, tak tě pokouše i slimák“. Míchané vajíčko existence sjíždí z pánve na podlahu.

Je to deprimující. Skličující. Frustrující. Iritující. Je to prostě k vzteku.

„Proč zrovna já?“

Na druhou stranu…

Pak zase nastanou týdny prosvícené sluncem a potká nás něco nečekaně laskavého, stane se něco vskutku zábavného, takže se popadáme za břicho, krásně se vyspíme, něco pěkného se nám zdá, dávný kamarád či kamarádka nás vezme na koncert, sousedka nám na znamení díků nechá v ledničce šampaňské, dítě nás nečekaně obejme, wisterie z ničeho nic rozkvete, najdeme ztracenou fotografii milého místa v době, na kterou nikdy nezapomeneme a… a tak dále…

Je to chvíle, kdy je svět jedno velké Ano – místo častějšího Ne.

Nemáte narozeniny ani nejsou Vánoce, ale připadáte si tak.

Jsou to okamžiky, kdy nám svět jde na ruku a na okamžik všechno vychází, a to z úplně stejných důvodů – které jsou zcela mimo naši kontrolu –, jako když se svět proti nám spiknul a naopak se nedaří ani to nejmenší.

Jedeme na vítězné vlně, vyhráváme v loterii života.

A v dané době je prostě báječné na světě pobývat.

Stává se to.

Že se dobrým lidem přihodí něco pěkného.

V tu chvíli bychom se mohli zeptat: „A proč by ne?“

Je to zvláštní, ale jako by bylo trapnější hovořit o tom pěkném než o hrůzách a depresích.

Nikdo mi nad ránem nezavolal, aby mi sdělil, že je šťastný a cítí se báječně, a ať hned přijdu, že to musíme oslavit.

Škoda že se to nikdy nestalo – protože já bych vstal a jel tam.

Měl jsem takový ten týden.

Potřeboval jsem to někomu říct.

A proč ne zrovna vám?

Tak přijďte…

 

Naprosto mě to dostalo! Vážně jsem uvažovala o tom, že si obratem zajistím letadlo a poletím na otočku do USA, aby mi Robert mohl vyprávět o svém týdnu.

Ale potom jsem si to rozmyslela. Došlo mi totiž, že já jsem přeci tady a teď. Klidně mi to stačí.

A navíc jsem se rozhodla, kterak taky budu mít TEN týden.

Zdálo se mi, že mám v mnoha věcech jakoby jasněji.

Promnula jsem si oči a pomalu roztáhla rolety. Slunce nádherně svítilo a na cestu jsem snad nikdy neviděla krásněji než nyní.

Inu, občas to sice vypadá všelijak, avšak člověk nikdy nesmí zcela zanevřít na svět(lo).

Protože kolikrát stačí prostě jen roztáhnout ty rolety.

A dívat se.

 

P.S. Ještě zpátky k Robertovi. Na závěr cituji jeho z dalších otázek: „Kolika lidem jsi dnes řekl, že je máš rád?“

Hm, asi vám to zkrátka potřebuji alespoň napsat… nebo… s radostí vám to radši někdy přijdu říct osobně, nevadí?

 

„Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí.“

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

* Robert Fulghum: Věčná dobrodružství Kapitána Školky (s. 158-160, Otázka), Argo, Praha, 2011. ISBN 978-80-257-0406-6

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA