Jdi na obsah Jdi na menu

Po Kopečku bosa

24. 8. 2017

 

vranov-n.-dyji2.jpg

 

„Ten kratičký sen se mi k ránu až zdál

Před probuzením a já spát chtěla dál

Zamilovaná

A pozemský čas v ten moment ztratil svůj krok

Ten okamžik trval celý světelný rok

Já byla jiná, tak náhle jiná

Zamilovaná…“

Tahle písnička mi už nějakou dobu zněla v hlavě. Věřím, že někdy se člověku opravdu může stát, kterak, když si něco hodně přeje, sní si, myslí na něco, touží po někom a třeba si o tom jenom zpívá… proč by zkrátka tu a tam důsledek nemohl být příčinou. Proč ne? Možná. Jednou. Lidi, kteří vidí svůj sen, protože ho chtějí vidět, nikdy nebývají bůhvíjak logičtí. A ženy teprve ne. Jsme často jiné…

Ale jedna věc se u mě doopravdy v životě nezmění. Mám ráda fotbal. A taky fotbalisty. Jenže to, v průběhu zápasu, bývá skutečně až vedlejší, poněvadž i sebehezčí Beckham v momentě, kdy simuluje, svíjí se na trávníku a zdržuje tím hru, pro mě přestává být vzorem profesionála a vzorem „fair play“ a já mám okamžitě chuť z kapsy vytáhnout žlutou kartičku, chlapečku… Inu, a protože jsem se asi po sto letech zase konečně dostala na fotbalovou tribunu, utkání mezi Slavií a APOELEM pro mě byl neuvěřitelný zážitek, ačkoliv „sešívaní“ ve druhém zápase s kyperským celkem pouze remízovali, a tak si na postup do Ligy Mistrů (podle mě by se v tomhle spojení prostě mělo psát i velké „M“) musí ještě chvilku počkat. Ono to přijde. Koneckonců – ty příchody, kamkoliv, jsou vždycky dobrodružné a jakoby kouzelné. Už třeba jen ten můj příchod do Edenu (mimochodem – zcela výstižný název). Již od tramvajové zastávky se na mě smáli chlapi a spokojeně přikyvovali a pravili: „Ahóój!“ nebo „Dobrý večer!“ (ti nesmělejší) – naštěstí jsem si na sebe vzala tu červeno-bílou kombinaci, no a když jsem si pak ještě kolem krku omotala Ivovu slávistickou šálku, připadala jsem si skoro jako princezna, a to si nevymýšlím. Ostatně – až na dvě zabavené plechovky s kolou – středeční večerní mač mi dal tolik podnětů k přemýšlení.  I k nejrůznějším úsměvným úvahám. Například tu, kam si takhle ve městě nejlépe zajít na toaletu. Dámy, přísahám, na fotbalovém stadionu NIKDY nebudete stát ŽÁDNOU frontu, dokonce si ještě budete moci vybírat kabinku. A navíc – před vstupem na stadion vás nikdo nebude šacovat, což je také privilegium, které pánům před vstoupením do fotbalového chrámu není dopřáváno, jak jsem si všimla. A sezení na tribuně? Při fandění člověk okamžitě ví, kam patří. „My chceme gól, my chceme gól!“ „Sešívaní, sešívaní!“ … Zkrátka, ženy, jestli si pořád myslíte, že fotbal je hra pouze pro muže, tak se mýlíte. Jelikož, trochu paradoxně, právě při fotbale si vás mužské polovičky budou všímat s patřičnou pozorností, se sounáležitostí i s projevovanými sympatiemi. (Jenom člověk tolik nesmí vnímat ta… hrubší slova, když to klukům na trávníku zrovna „nehraje“.)

A se sympatiemi jsem zhlédla také nový film od Svěrákových „Po strništi bos“. Nejvíc mě baví jeho opravdovost, historická pravdivost, humor, citlivost, dětské role a zobrazení lidských hodnot – přátelství, solidarity, lásky – které tomu všemu dodávají lesk a nadčasovost. A člověk si, tak nějak, možná uvědomí i časovost. Konečnost. I v tolik milém snímku se totiž vyskytovalo, pro mě, velice silných momentů. Pozorování babičky, když něco dělá, dotazování se dědy, proč tohle funguje právě takhle a – dělání věcí společně, včetně vzájemného povzbuzování, opětování úsměvů nebo prostého pobývání pod jednou střechou, alespoň o prázdninách. Velmi často vzpomínám na Helenku a Vláďu. Vůbec nikdy na ně nezapomenu. Vlastně mi tady pořád strašně moc chybí.

Zato degustace vína ve znojemském sklepení – rozhodně ne! Ach, ten David! Jako by nestačilo, že mne „vyhecoval“ k tomu sejít ze Svatého kopečku bosýma nohama! Teď nás obě, pochopitelně taky Rolničku, přesvědčil k téhle „skvělé ochutnávce“. Ano, v první fázi to sice bylo samé „haha, hihi“, potom však přišla únava a pak – tak špatně mi pěkně dlouho nebylo! Odteď opět poctivě abstinuji a žádné „hecování“ na mě nezabírá! Alespoň chvíli… Jinak bych přeci dočista zapomněla na to, co bylo tak krásné! Příroda, Podyjí, ranní snídaně, dlouhé procházky, západy slunce, výlety, Mikulov, Vranov nad Dyjí a Nesmrtelná teta, Brno a naše Svatoňka… Domnívám se, že můj svět není tvořen kapkami, ale kousíčky nejrůznějších míst, lidí a dějů, které mě činí šťastnou. Nehodlám na tom nic měnit.

Ač mé psychické stavy se teď mění rychleji než turisté pod Orlojem. Nemyslím si, že je to vyloženě špatně, protože postupně vstřebávám a hlavně přijímám to, co mě v září čeká a nemine – naštěstí! Samozřejmě, již mám termín státnic z druhého oboru, také obhajoby a novou „práci“ (ona ta práce s dětmi pro mě zkrátka není úplně „práce“, nejde mi to do pusy…) ve škole, kterou jsem nikdy předtím nedělala, a tak se, upřímně, trošku bojím. Dobře – někdy i trošku víc. Jenže už možná vím, co s tím. Budu si představovat, že všichni ti, na které jen pomyslím, stojí při mně, budu si k tomu taky představovat, že jsem princezna, která, ať už třeba zpívá hymnu Slavie, si dokáže poradit i s drakem (boj s kyperským mančaftem nechávám zcela stranou…), no a konečně – už přestanu pouze snít o tom, že jsem jiná.

Vždyť je to přeci tak nádherné!

BÝT zamilovaná.

​P.S. Že láska je jen v pohádkách?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA