Jdi na obsah Jdi na menu

Quo vadis?

1. 3. 2016

 

 

Tož máme půl jedné, venku je tma jako v pytli a k tomu i pěkná zima, sem tam mrholí, tu a tam spadne vločka, mně se jen těžko zas zavírají očka. Ale aby bylo jasno, toto nemá být báseň, natož špatná báseň. Tudíž dále nerýmuji a – coby avantgardní umělkyně – používám metodu volných asociací. Což bych vám, ostatně, mohla napsat taky tak, že mám ve svých myšlenkách opět bezva gulášek a že si je, před spaním, jestli vůbec usnu, potřebuji alespoň trošku urovnat. Trošičku.

Nejprve – nechť je první březen prvním dnem po delší době, kdy se cítím volná a svobodná, to si moc přeju, takové jakoby malé nomen omen, chápete. Po nejdelších pěti měsících (za posledních… pět měsíců) si mohu jít lehnout, vedle Rolničky, a nikoho dalšího již nečekat. Z čehož vyplývá, kterak budu moci přemýšlet o tom, že někde nastala chyba (a budu se snažit ji hned nevidět pouze v sobě). A rovněž se pokusím dojít k závěru, že i „blbec“ (z mého pohledu) mě může, ze svého pohledu, vidět jako „blbce“. A pokusím se přitom nebýt vztahovačná. A slovo „tolerantní“ příště zkusím vidět úplně jinak. Páč často se vaše ochota být tolerantní převrhne v cosi, co „blbec“ (z jistého pohledu) později klidně označí jako pokrytectví, a navíc vám později vyčte i to, že už nejste „sluníčko“ a kam, nebo co, zmizelo. Bože – vždyť člověk nemůže být sluníčko! A to slovo už fakt nemám ráda… A očekávání jakéhosi jednostranného úsilí a snahy vnímám jako nefér jednání (opět ze strany konkrétního „blbce“), poněvadž komunikace a sdílení a kooperace vyžaduje účast nejméně dvou lidí, nikoliv sluníček (!), kteří, když jim to klape, mohou vytvářet krásnou pozitivní energii, kterou si mohou vzájemně vyměňovat, že. Tedy, rozhodla jsem se víc si neplácat játra. A své rozhodnutí dodržím. (Ačkoliv játra časem v pohodě regenerují.)

To vám taky musím povědět. Na pouti matějské jsem si, mimo jiné, koupila párek, byl mi darován balónek Olafa (lítá nám teďko v chodbě), 10Kč za WC zmíním jenom pro zajímavost, zato kolotoč, konkrétně řetízák (točící se 50 metrů nad zemí), ten zmiňuji z nadšení. Pravda, bojím se výšek, jo, v neděli byla zima, ano, 100Kč v háji, avšak… to bylo famózní! Chvilku letět. A všechno vidět s nadhledem. A vedle sebe mít člověka, který se taky bojí výšek, taky je mu zima, taky právě přišel o stovku, přesto vám naprosto od srdce řekne „užij si to“ a chytne vás za ruku. Hm, myslím, kterak v některých situacích by mi nevadilo umřít. (To mě jen tak napadlo vzhledem k té výšce. A počasí. A náladě… Možná.)

Kromě toho, zjistila jsem, že s nikým jiným si nepopíšu (pokus o vyjádření jisté pravidelnosti a nedokončenosti děje) tak krásně rusky jako s maceškou. Dobré, jelikož je to skoro taková květinka. A spolu s tátou tvoří bezkonkurenčně nejlepší pugét na světě. Je bezva si k němu jen na okamžik přivonět a zjistit, že takovou vůni byste si chtěli i v budoucnu udržet v paměti. A třeba ji i tvořit. A vonět ostatním. Tedy, sledujete tu originalitu vyjadřování?

Při vší skromnosti, patrně to způsobuje zub moudrosti, jež se mi klube vpravo dole. A děsně ten parchant bolí! Ale mně to stejně nevadí, protože… proč by vlastně mělo?

A navíc – jsem v očekávání. Jako ne přímo já! Ale ségra. Ne jako moje Rolnička! Ale Janička. Vlastně je nevlastní, jenže… to je, po 12 letech, už dost blbost, ne? No tak, Klárko, už na Tebe všichni čekáme. A máme Tě moc rádi. Prosím, pojď už, chci si Tě pochovat. Obecně, myslím, že březen bude prostě dobrý měsíc.

I ve škole jsem přes motivační fázi prošla k fázi zděšení a ono… pořád jsem motivovaná. Tož kde je nějaké pravidlo, klasici? (Zítra, dneska (!), máme romantismus. A ten je mi velmi, velmi, velmi sympatický.) Tak o co vlastně kdy jde?

Quo vadis? J

 

 

P.S. Kandidovat, či nekandidovat do Akademického senátu UK?

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář