Jdi na obsah Jdi na menu

Skoro jako Francouzska

19. 11. 2016

 

nahled-4188.jpg

 

Mohlo by se zdát, že v momentě, kdy se každý den pohybujete v dané kultuře, je vám tím jaksi dáno ji detailněji poznat, blíže prozkoumat, se zaujetím pozorovat a následně ji – v mnoha případech – zatoužit přijmout, patřičně si ji osvojit, svým způsobem se s ní ztotožnit, zkrátka být jí obohacován (a též obohacovat). Vše tohle je, myslím, pravda, ba dokonce krásná pravda, na druhou stranu – ne vše, co člověk přijímá, vždy správně chápe. Troufám si říct, kterak v tomto případě však vůbec nejde o intelekt, který by snad ovlivňoval ono chápání. Daleko spíše jde o cosi přirozeného, vrozeného a jakoby čistého, co člověka činí stoprocentním příslušníkem dané kultury. Že takovým příslušníkem může být opravdu kdokoliv, pokud jde o pohlaví, barvu pleti, náboženské vyznání či věk, je samozřejmé. Avšak, ne každý Čech může být například Francouzem. Domnívám se, kterak je docela možné „mít v sobě něco francouzského“ (ostatně takových znaků a dílčích charakteristik by se našla spousta; a přiznávám se – miluju Francouze!!), ale stát se tím pravým Francouzem, natož jím být, je, dle mého názoru, prakticky zcela nemožné. Pravděpodobně je to z velké části, v mém případě, česká nátura a hodnoty, jež mi, leč nijak tragicky, brání být Francouzskou. Pochopitelně, úplně klidně se mohu chovat jako Francouzska, mohu mluvit jako Francouzska, mohu gestikulovat jako Francouzska, mohu se oblékat jako Francouzska, mohu řídit jako Francouzska, mohu… cokoliv – přesto to vždy bude jenom jako. Přemýšlela jsem o tom. Popravdě jsem dospěla k tomu, kterak, co se odlišné kultury k té mé týká, lze ji přijímat, obdivovat, být jí inspirován..., jenže nikdy s ní nelze zcela splynout tak, abych o sobě pro příklad mohla říct: stala se ze mě Francouzska, jsem Francouzska. Já vám teď ani nevím, kam těmito úvahami vůbec směřuji… Vlastně se mi momentálně, kromě onoho pozorování, obdivování, osvojování a přibližování se k určité kultuře, honí hlavou i úplný opak. Říkám si, kterak i z tohoto sledu dějů a činností může vzniknout i celkem paradoxní situace. Pro mě je to jakási „neúspěšná imitace kultury“, jak bych to pojmenovala (a jak to kolem sebe sleduji). Často si v této souvislosti vybavuji komedie od Molièra. Takové ty tematicky laděné do „z měšťáka šlechticem“. Míním tím – ať už se snažíte působit jakkoliv, ať už se snažíte jednat nejvěrohodněji, jak nejlépe umíte, ať už si třeba nasadíte na hlavu korunu – vždycky se, ve specifické situaci, nějakým způsobem provalí, že vy... nejste vy. A ono je to pak docela vtipné (pro „domácí“), ba i trošku trapné (pro „hosta“). A na tohle si vždycky budu dávat pozor. Upřímně, od září si připadám jaksi více „francouzsky“, a je to vskutku nádherný pocit, ale přeci jenom – francouzsky umí plno lidí, přičemž však Francouzi nejlépe. A tak je to se vším. A tak je to fajn. Nesmírně fajn! Ačkoliv francouzská kultura dost dobře sluší i Čechovi. Stejně tak i česká kultura může těšit Francouze. Obecně, je absolutně nemožné jakkoliv zpochybňovat rovnost kulturní či jazykovou. Pochopila jsem však nicméně, že, i proto, odlišné kultury chápou odlišně. Pro přiblížení se k jádru věci chopím se několika přikreslených rad, které, budete-li o to stát, chtěla bych vám dát.

Tedy:

1) Jako Čech pokládá otázku: „Jak se máš?“, po níž, obvykle, vyčká na reakci druhé strany, Francouz ptá se: „Ça va?“, aniž by se u toho kolikrát vůbec zastavil – prosviští kolem vás jako tryskomyš, zatímco vy si pečlivě chystáte (mnohdy velice sofistikovanou) odpověď.

Dílčí otázku lze proto použít jako bezpečnou a naprosto dostačující odpověď.

2) Řekne-li vám Francouz, že mluvíte dobře francouzsky, možná je to jedna z vět, kterou byste raději slyšet nechtěli. Vždyť je to pochvala, milý kompliment, myslíte si. Ano, zároveň ne tak určitě. Francouzi milují svůj jazyk, ten nejkrásnější jazyk na světě, stejně tak milují každého, kdo vyvine, byť ten nejmenší pokus, tímto jazykem mluvit. Možná právě proto to povzbuzování, proto to nadšení a motivace – jistě vám to jednou půjde ještě lépe.

Takovou pochvalu pokorně přijměte. Čím si také můžete být jisti: Francouzi, jenž vás pochválil, jste určitě sympatičtí.

3) I autobus je společenské místo. Místo, kde se schází francouzská společnost (je jedno, odkud jste, jak vypadáte, co děláte… – teďko prostě patříte do francouzské společnosti). Není žádoucí nepozdravit či se vybavovat ve vlastní skupince/společnosti, natož odlišným jazykem. 

Zdravte zásadně francouzsky, chcete-li poté konverzovat ve svém rodném jazyce, budiž, avšak nechť je francouzština v autobuse nejvíce slyšet. Prohodíte-li s nějakým Francouzem za jízdy alespoň několik slov, jsou to bonusové body pro vás.

Pro shrnutí: pochopení chápání dané kultury je naprosto klíčové (ať už jde třeba o zdvořilostní otázku, pochvalu nebo cestování hromadnou dopravou; o polibku nejen na přivítanou se zmíním třeba někdy jindy). Věřím, že vše, v každé kultuře, má nějaký smysl. A dle mého soudu by proto bylo nesmyslné si bláhově myslit, kterak je možné tohle všechno doopravdy pochopit, leč vnímáte všemi smysly. Na každý pád – člověk z poznávání a objevování odlišné kultury nemůže propadnout, ba naopak – může se pouze posouvat a jaksi růst. A myslím si, kterak právě tohle se mi stalo a jeví se mi obrovským přínosem...

… být kulturně unesen.

 

P.S. Po delší době vás srdečně zdraví jedna skoro Francouzska, která je momentálně štěstím skoro bez sebe, kterak se jí zase jednou podařilo na notebooku zprovoznit internet. Incroyable!

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Eliška S., 24. 11. 2016 18:58)

Jéé! :-) Nový článek! :-) Je super vstřebávat francouzskou atmosféru a všechno francouzského, ale na druhou stranu přeci jen doufám, že se nevrátíš úplně "pofrancoužštěná". :-D Ale trochu té francouzské atmosféry od Tebe také ráda přeberu. ;-) Moc se těším na všechna vyprávění!!! :-) <3

:)

(Rolnin, 19. 11. 2016 22:05)

Krásné!! :)

Re: :)

(Káťa, 20. 11. 2016 18:12)

Ó, děkuji Ti velmi - merci beaucoup! :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA