Jdi na obsah Jdi na menu

Tlouct a neranit

24. 1. 2015

 

 

Už jsem pochopila, že prostě nejde o něčem jen tak říct „to je dobré“ či „to je špatné“, poněvadž každý z nás na určitou věc zkrátka kouká jinak – a to se přeci může – ovšem již nechápu, proč potom věci, tedy spíše lidi za jejich věci, máme nutkání, za předpokladu, kterak nejde úplně říct „to je dobré“ či „to je špatné“, soudit. Pojem „normální člověk“ teď nechávám zcela stranou, o to momentálně neběží, jenže se bojím, že z tisíců odsouzených pravd postupně vzniká jedna velká nepravda, ba dokonce jedna ještě větší lež. Přitom – v průběhu vývoje civilizace se lidé snažili hledat pravdu, toužili se k ní alespoň přiblížit – proto spolu diskutovali, povídali si, komunikovali. Dneska? Ano, žijeme v tzv. „demokracii“, ale ovládá nás hloupost, chamtivost, sobectví, nechuť, lhostejnost. Je to vláda nejednotného lidu. Mám zase dojem, že nechceme diskutovat – chceme mít „pravdu“, nechceme si povídat – nač ztrácet čas posloucháním, nechceme komunikovat – předem se nám hnusí názory druhých, o které projevujeme zájem hlavně tehdy, když sami něco potřebujeme. Slovo „respekt“ používáme často, zatímco jeho význam nedokážeme plnit.

Byla jsem zklamaná. Strašně. A připadala jsem si sama, ke všemu „špatná“; z toho, že asi úplně nechci být součástí takové společnosti, jsem se vyspala. A procitla jsem v realitě, která není „dobrá“, není „špatná“. Rozhodla jsem se, kterak ji prostě nebudu soudit, leč by si tenhle stav zasloužil přesné pojmenování. Dokud však nepřestanu věřit v ideu dobra, budu do něj vnášet to nejlepší ze mě, z čehož vzejde země, v níž se pořád mluví o změně, ačkoliv každé její nezbytné součásti, každému jednotlivci, zatím doposud nedošlo, kterak chce-li změnu celku, musí začít u sebe. Smutné je, kterak nejednotě nevadí nebytí v pravdě, kdežto člověk po ní toužící zůstává nakonec s pocitem, že je sám. Naštěstí nikdy není úplně sám…

Co mě tolik rozčílilo? Inu, jedna taková „pravda“, kterou jsem navíc zrovna dneska uviděla.

- Když přiberu, jsem tlustý.

- Když zhubnu, jsem nemocný.

- Když se dobře obléknu, jsem namyšlený.

- Když se obléknu špatně, nemám vkus.

- Když pláču, chci, aby mě litovali.

- Když se směju, chci být středem pozornosti.

- Když mám přátele, jsem kdokoliv.

- Když přátele nemám, jsem nikdo.

- Když se bráním, jsem problematický.

- Když se nebráním, jsem neschopný.

Myslím, že je potřeba přijímat pozitivní informace.

Stejně tak důležité je i pozitivní informace vysílat.

Přijala jsem vysílání pozitivních informací.

Možná kvůli tomu zase po čase budu zklamaná…

Možná pak ale znovu zjistím, že i tak má život cenu...

Neboť ne každý dokáže ocenit život ve lži.

Lidí, se kterými (se) cítím, kterak JSEM, si neskutečně vážím.

A DĚKUJI.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář