Jdi na obsah Jdi na menu

U-mě-(ne)ní

8. 10. 2014

 

 

Abych byla upřímná…

Myslím si, že mí, zejména francouzští, vyučující jsou výborní umělci – nerozumím jim. Vůbec. Pakliže se však do studia francouzské filologie ponořím – koneckonců obdobně jako do umění samého – možná časem pochopím, objevím, porozumím… Inu, mé představy o tom, kterak mluvím francouzsky, se zkrátka zbortily ihned po úvodních hodinách na vysokoškolské půdě – nevybavuji si, že bych ze sebe snad vydala jedinou hlásku. V hlavě jsem však pronesla tolik slov! Byly to, samozřejmě, výrazy obdivu směrem k vyučujícím – je mi opravdu ctí chodit na přednášky vedené takovými mistry v oboru – na druhou stranu jsem se, velmi důrazně, ptala sama sebe: „Co tu sakra dělám?“ – v průběhu mého tápání před odpovědí na poměrně zásadní otázku jsem přemýšlela nezvykle pesimisticky. Končím – půjdu pracovat, odjedu nebo půjdu rovnou na Nuselák… – po odeznění depresivní fáze na mě přišla hodně smutná nálada. Potom jsem se taky, pochopitelně, snažila o nadhled. Jenže jsem zatím došla jen k místu, které je opačné tomu, odkud jsem odcházela – z jistoty – kde je ten slibovaný vysokoškolský život snů? To má být jako tahle můra? Naštěstí mám i s můrami trpělivost… Bože, jestli jsi, dej mi, prosím, sílu, abych časem našla tu správnou cestu a přišla na kloub všem motýlům i umění. Já slibuji, jako jsem nedávno slibovala, že přidám vůli i píli – kéž se nad TO povznesu. Jak to vidíš?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA