Jdi na obsah Jdi na menu

Umění milovat

10. 6. 2016

 

82.jpg

 

„Je láska umění? Jestliže ano, pak vyžaduje znalost a úsilí. Nebo je to příjemný pocit, k jehož prožití se dostává člověk náhodně, něco, do čeho „zapadne až po uši“, má-li štěstí?“

Tuhle otázku na začátku knížky Umění milovat pokládá Erich Fromm. A já jsem si ji zapamatovala, a tak nad ní uvažuji a přemýšlím, přitom ji vlastně ani nechci zodpovědět. Možná by se mi totiž víc líbilo, kdyby ta otázka zůstala jakoby otevřená, protože pocity i umění jsou věci, které se dají vykládat různě, přičemž pocit lze vystihnout uměním, stejně tak umění může v člověku vyvolat pocit. Myslím, že je to prostě hodně dobrá otázka, o které navíc lze hodně dlouho uvažovat – anebo ji mít kdesi na paměti, ovšem nechat ji jednoduše být.

Co bych připodobnila k umění, to je pozdně večerní vysedávání na vinohradském balkóně. Čtyři židle, čtyři lidé, desítky světel a stovky myšlenek, milióny hvězd. Přijde mi krásné, jak se z cizích lidí stávají lidé známí, jak v tu chvíli, kdy cítíte vzájemnou důvěru a přátelství, málo záleží na zkušenostech, zásadách či věku. Obláčky cigaretového kouře pomalu stoupaly vzhůru k noční obloze, zatímco já jsem se jakoby vznášela s nimi.

A o pocitech, jež vynáší člověka kamsi vzhůru, bylo i náhodné setkání se Stařenkou. Totiž – já a Rolňa jsme se tak nějak nachomýtly u starého člověka nastupujícího do tramvaje. A ten starý člověk potřeboval pomoc, a tak jsme mu ji daly. Je však neuvěřitelné, kolik jsme toho, za tu pouhou chvilku, dostaly. Hm, myslím, a myslím si to čím dál pevněji, kterak jen to skutečně nezištné dávání člověka obohatí, vždycky o něco. Člověk přitom nikdy nemusí dát mnoho – stačí čas, pozornost nebo malá laskavost… Ta Stařenka je na světě téměř o 70 let déle než my, přesto stále mnohem raději dává. Člověk ani nestačí žasnout – ve dvou nacpaných taškách nesla oblečení, kabelky a boty do střediska Naděje. Jestli něco obdivuji, pak jsou to tyhle zdánlivě malé a obyčejné skutky, které v sobě ve skutečnosti skrývají tolik velikosti a lásky, že lze hovořit o opravdovém umění.

A naopak, to, co se jako „umění“ nazývá, je často pouhé slovo. Poměrně mě totiž zklamalo představení Manon Lescaut v ND. Přemýšlela jsem, co přesně, poněvadž scéna ND, herecké výkony i příběh Manon a jejího rytíře byly nádherné. Inu, asi to byla ta přemrštěná pompéznost, „moderní“ pojetí a přebytečné prvky, které hře o kruté něžnosti a dalších protikladech sebraly opravdovost a i poslední kousek důvěryhodnosti. Možná jsem konzervativní, ale je-li řeč o umění, v bezcenné nahotě, laciné travesti show nebo vyumělkovaných, rádoby vtipných rozhovorech jej rozhodně nespatřuji. Oproti tomu ochotnické divadlo a jeho hra Mikve mě nesmírně překvapilo. Někdy je méně daleko více. K Mikve pouze toliko – jsem šťastná, že jsem ženou v této době a v této společnosti. Vždyť náboženství je ve své podstatě o lásce, nikoliv o strachu. A proto doufám, kterak se i v jiných koutech světa konečně opustí od primitivní formy náboženství, které již dávno pozbylo na víře.

To mi připomíná – přišlo mi legrační, že vzdělanému, titulovanému a povolanému člověku jsem to neuvěřila, ani na moment, tuhle jeho pozici, jíž uvěřil. Jde o to – obrovsky si vážím vzdělaných, inteligentních a zkušených lidí, zároveň si užívám každý okamžik s nimi, protože ze srdce toužím být jednou jako oni, neboť mě velmi inspirují k tomu stát se vzdělaným a dobrým člověkem, ale co doopravdy nesnáším, to je jakési hraní těchto vlastností, které, byť již jste vzdělaný, titulovaný a jaksi povolaný, hned nemáte. Jako… proč? Proč hrát nějakou funkci? A pro koho vůbec? Málem jsem vykvetla při spolupráci s doktorandem, který byl, naneštěstí, při pomoci s organizací přijímacích zkoušek právě ten „vzdělaný, titulovaný a povolaný“ a – hrál to výtečně. Nemám vůbec nic proti tomu, když mi někdo říká, co a jak musím a co a jak mám dělat, ovšem v momentě, kdy se mi před očima dme pýcha sama a povýšenost v té nejtěžší formě, mám občas obrovský problém udržet v ústech to zcela nekorektní sousloví: „Jdi do prdele!“ Ano, pokaždé jsem sice schopná držet jazyk za zuby, neb mi to přijde lepší než se předhánět s pýchou a povýšeností, co z toho je největší blbost, na druhou stranu – říkám si, kterak by možná někdo mohl říct tomu doktorandovi, že se chová jako naprostý hlupák, než ho někdo, někdo vzdělaný a inteligentní, skutečně pošle do patřičných míst. Ale asi i tohle k tomu prostě patří… A já se budu sakra snažit, aby se mi to, pokud možno, nestalo. Upřímně, není o co stát. Na druhou stranu, člověk na spoustu věcí musí přijít postupně. A sám.

Ostatně – i samota v sobě skrývá tolik různých pocitů. A člověk je jejich tvor i tvořitel.

A tak…

„Je láska umění? Jestliže ano, pak vyžaduje znalost a úsilí. Nebo je to příjemný pocit, k jehož prožití se dostává člověk náhodně, něco, do čeho „zapadne až po uši“, má-li štěstí?“

 

 

P.S. Právě mi PPL služba dovezla horské kolečko. Mám dojem, že miluju PPL službu, mé nové a senzační horské kolečko a taky prázdniny. Láska je boží. Ale nemyslete si, tohle rozhodně není láska k předmětům, žádný materialismus! Kdybyste chtěli být rýpaví, pak vězte, kterak prostřednictvím kolečka miluji lidskou činnost či aktivitu, prostřednictvím PPL služby miluji všechny lidi a prostřednictvím prázdnin celý svět. Lásku všem.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA