Jdi na obsah Jdi na menu

Z bloku

30. 6. 2015

 

 

Takže: večerní filmy, procházky s čistou hlavou, hokej na playstationu s bráchou, listování knížkami, kávička na terásce s mamkou, návštěvy babičky a dědy… je to z toho cítit? Už je to prostě tady – léto!

I když musím říct, že třeba ne každý film dokáže vyzdvihnout tu uvolněnou letní atmosféru, například Habermannův mlýn. Proč pořád věřím tomu, že to, kde hraje Roden, se mně bude líbit? A proč se tak snadno nechám „oblbnout“ Rolničkou, kterak i tenhle kus české historie musím nutně VIDĚT? Dobře, tož jsem si zase jednou přisolila večer a pro další možné podobné situace radši zůstanu u toho, že občas stačí prostě VĚDĚT. A příště naštěstí vybírám já… patrně, ani tentokrát, nezanevřu na léto s francouzskou komedií. Ačkoliv – tu a tam absolutně netřeba zapínat televizi.

Kromě toho – taky není nad čtení bez spěchu. To člověk nemusí řešit počet stran, kdejaký termín, natož čas. Bezvadné. Včil jsem dočetla Alchymistu. „Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl.“ Krásné. A zní to velice jednoduše, rozhodně to však neznamená sednout si a čekat. Třebaže čas od času člověku nic jiného nezbývá…

… jako v čekárně u doktorky. Kdysi jsem měla za to, že pomalost je jedním ze znaků pečlivosti (Svatoňka takto dokázala vytvořit naprosto rovnou čáru bez pravítka jako nikdo jiný). Říkám si ale, jestli je nutné, a jde-li to vůbec (už vím, že ano…), vyčkávat na potvrzení od lékaře (razítko a podpis) celou hodinu, je-li s vámi v místnosti pouze jediný pacient, který si jde pro recept? Boží. Ale nakonec mám přeci jen potvrzené, že jsem „psychicky i fyzicky v pořádku“ – a mohu proto být vedoucím na příměstském táboře, na což se už vážně těším.

Teďko o víkendu jsme se všichni (hlavní vedoucí, vedoucí, děti) sešli poprvé – a byla to velká akce, kde bylo plno VELKÝCH letadel. Kbely. Neumím sice pojmenovat všechny ty různé typy letadel, ovšem udělaly na mě fakt dojem – i jejich piloti. No a myslím, že i, a hlavně, děti měly príma den; připravili jsme pro ně opravdu hodně atrakcí, úkolů a soutěží, přičemž naprosto každý si vysoutěžil přinejmenším pytlík bonbonů (a já jsem znovuobjevila „čočky“, jako jeden z těch druhů bonbonů, neboť jsem totiž vyřešila, a to nelze nesdílet, jeden hlavolam…). Až na počasí, jež se k večeru přece umoudřilo, bylo zkrátka vše výborné (mimochodem – i guláš od armádního kuchaře).

K tomu jídlu mě momentálně napadá, jak dokonale nenápadně zvyšuje ta naše babi počet knedlíků, které nám tak ráda servíruje. Jednou jsou příliš malé, a proto je jich, pochopitelně, potřeba víc, jindy je na talíři větší množství omáčky, a tedy je nakonec nutné tento nepoměr vyvážit… Oběd je avšak jenom nepatrnou součástí toho, co s Rolničkou máme čím dál radši – totiž návštěvy prarodičů v Litvínově. Chybělo mi to. Tuhle mě ale babička dostala do rozpaků – prý se bude Lumír ženit. Jednak jsem se cítila být zostuzena tím, že žádného Lumíra neznám (co jsem to za člena rodiny!), druhak… že bych si nechala uniknout svatbu? Až se konečně do našeho rozhovoru vmísil vychechtaný děda. „Babka ty seriály moc prožívá.“ Cože? Aha… no jasně… Ulice.

Každopádně – ne každá ulice je nekonečná. A Pan Krác vypadá nadějně, ostatně jako celé léto.

Mám plno plánů. Jedním z nich je neMÍT, ale BÝT. Do dalšího filosofování se tu však již pouštět nechci, chci jenom vyjádřit, kterak právě léto je ideální doba pro klid a pohodu – a byla by škoda si to nevychutnat – vždyť nejenom jídlo může chutnat sladce. Hm, musím na tom letos ještě drobet zapracovat, neb jen hodně nerada byla bych jako církev – cosi kázala a jinak žila. Jo, budu potřebovat víc procházek. A tíživé záležitosti víc neprocházet.

ALE… tak mi ty stroje (konkrétně letadla) a rovněž to omílané jídlo (miluju kritiky konzumu, zvláště tu s tím divným pseudonymem… „Allanová“) v tuto chvíli daly navíc vzpomenout na to, že… JEDNOU si pořídím motorku, alespoň nějaký skútřík, a vyrazím ráda velice brázdit silnice (přesněji řečeno: pomalu krajem všude možně po České republice) – to abych lépe slyšela… tak nějak vše opravdu důležité; k jídlu snad toto: „Ať jsi cizí, nebo náš, kávičku a dortíček si U Přátel dáš,“ … tohle už tedy bude složitější. Postavit kavárnu, péct dorty, servírovat je, hrát na klavír a povídat si s lidmi najednou… Ovšem sním o tom. A nepřestanu. Myslím, kterak do té doby se prostřídá mnoho lét… Jenže to je dobře.

Zatím v nich/o nich mohu psát.

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA