Jdi na obsah Jdi na menu

9 (p)odstavců

24. 4. 2016

 

william-shakespeare-quotes-11.jpg

 

Vypadalo to, jako bychom se neviděly nejmíň 100 let!

Moje kamarádka Terka – nebo prostě Bucík – je úžasná v tom, jakým realistickým pohledem na svět oplývá, přesto tu a tam dokáže bezvadně přehánět. Hlavně, když začneme vzpomínat. „To byly časy…“ Tenkrát na základce jsme spolu hrály florbal, tenkrát jsme společně tajně kouřily, tenkrát jsme měly strach, že se naše cesty rozejdou. A tak jsme seděly ve stejné lavici i na gymplu, a tak jsme se bály matiky, a tak jsme si řekly, že radši zkusíme tu francouzštinu. No a potom jsme zažily imatrikulaci, kde jsme, snad jako jediné, dostávaly nezastavitelné záchvaty smíchu při pohledu na pedela, abychom, bok po boku, vstoupily na akademickou půdu. Inu, zní to skoro jako pohádka, co? Škoda, že se, přeci jen, nakonec každá ubíráme trochu jiným směrem – Terezka aspiruje na to stát se znalcem šutříků a expertem v oblasti geologie, ze mě se jednou, když na to přijde, vyklube pančelka a moderní pedagog. Myslím však, že tohle nepředstavuje žádný problém… Jako ty rozdílné obory. Ani města. Natož časové obzory. Existují věci/události/stavy, které naprosto popírají trojí jednotu – místo, čas a děj – je to přátelství/spolubytí/štěstí. Bucík mě posledně, při společně „fotečce“, oslovil jako „BFF“. Což jsem, lingvistka, na první dobrou absolutně nepochopila. Takže mně to musila vysvětlit. A já ji musila obejmout.

Zdálo se, jako bych nenáviděla francouzštinu…

Ve skutečnosti to byl jen vrchol čehosi, kdy se (cizí) problémy přelily v celkovou (mojí) negativitu. A já jsem se z toho chvilku dostávala. A zjistila jsem, že to nebyly žádné problémy. A už vůbec ne moje. A že francouzštinu nelze nenávidět, neb nelze ji ani nevidět – když něco máte fakt rádi, jeden šedý moment prostě nic neznamená. Ani šedí lidi. A že se jich i pod trikolórou schovává. Ať žije všudypřítomná studentská pasivita a čecháčkovský přístup. Netleskám. A odsuzuji.

Místo spánku – denní snění

Ano, o Terce jsem se zmiňovala hned na úvod, ovšem – vím ještě o další, jež jistě též stojí za zmínku. Jde o kamarádku z gymplu, kterou jsem, v té době, tolik neřešila. Vlastně mně byla docela jedno. No a teďko – cítím, jako bychom tvořily jedno (ještě, samozřejmě, spolu s Rolňou). Poměrně pravidelně se scházíme, abychom: probraly situaci, řešily vážná témata, žvanily kraviny, válely se smíchy a – po několika pokusech otevřely lahev vína. Abyste rozuměli – nejsme žádné alkoholičky, ale ta symbolika lahve je zkrátka bezva, poněvadž při prvním takovém společném setkání jsme nic moc jiného k pití na výběr v podstatě neměly, navíc – lahev – vzkaz v lahvi? Při středečním večeru jsme ovšem tuto schůzi protáhly daleko do nočních hodin; a zpívalo se a hrálo. Pro mě to bylo natolik osvěžující, že jsem ani potom spát nemohla. Vždyť „načerpat energii“ nutně nemusí znamenat „jít spát“.

Klíčem k neštěstí?

Ano, výborně, to jsem si vždycky přála. Zlomit klíč, který nato uvízne v zámku. Ups, právě tohle se mi stalo. Jdu si tak z doučka na nákup (bože, co ti lidi pořád nakupují?) a z nákupu domů. S batohem na zádech a s igelitkou v ruce si připadám drobet jako ta kdejaká „strhaná matka“ (smutná, leč typická role), načež nedočkavě odemykám, prudce za sebou zavírám a ejhle – chybí mi kus klíče! Fajnové. Tož dveře drží o igelitku (je naštěstí dostatečně těžká – v Albertu měli 1+1 na mléko), já do bytu nemohu – po vchodových dveřích následuje mříž. Takže nejprve klidně panikařím – mám zavolat Rolničce, tátovi, Davidovi… kdo má, ksakru, ještě klíče? Mám v tom nemožném zámku nechat kus klíče a zmizet a dělat, že nic? Mám vytočit linku 1188 a přivolat zámečníka? Co mám, do háje, dělat? Dobře, zvonky. Kde všichni jako jsou? Proč už nejsou doma? No na paní R. prostě zvonit nebudu! O 15 minut později. Nebudu! O několik minut později – „Pane U., to jsem ráda, že vás tu vidím, podívejte, co jsem to vyvedla,“ pan U. (zhruba 100 let) se usmívá a jde mi na pomoc – to si totiž myslím. Za zabouchnutými vchodovými dveřmi už si to vůbec nemyslím. Tak jsme tam chvilku stáli, koukali se na sebe. A do toho jsem si představovala tu situaci, jak za moment budou přicházet první obyvatelé domu, jenže… domů se nedostanou. Pan U. zvoní na paní R. – souhlasím. Paní R. za moment přibíhá. Neochotně. Tak dobrá, vysvětlím jim (panu U. ještě po páté), co se přihodilo. „No tak budeme muset zavolat zámečníka!“ … „No to jsem zvědavá, kdo sem teď přijede!“ … „No člověk musí dávat pozor!“ … Stále věřím, že se něco stane. Věřím. Já věřím. Nechci zámečníka, nechci paní R., chci domů. Chci maminku! Do klíčové dírky rvu, ať to stojí cokoliv, dva prsty. Věřím. Cítím ten kus klíče. Věřím. Držím ho. Věřím. Tahám. Věřím. A je venku. Sláva! „No vidíte, člověk se musí snažit!“ … Věřím. Děkuji. Nechť všichni lidé (s) sousedy jsou. Člověk by měl – vždycky něčemu – věřit.

Modrá je dobrá. Hnědá je…

Vytvořila jsem si takovou tabulku jakoby. A do ní vepsala číslíčka se slovy. Zápočet. Zkouška. Termíny konečné. Barvičky? Nejsou zde zbytečné. Červený vykřičník, žluté jsou věci důležité, ale co hnědá tu hledá? Z té asociace jsem celá bledá. Ale modrá – je dobrá.

Když na číslech nezáleží

V posledních několika dnech jsem toho byla svědkem. 29. 37. 48. 69. 74. Na věku, přátelé, nezáleží! Být, či nebýt – to je, oč tu běželo a běží. A taky o to „jak“. Jsem ráda tak, že znám tyto výjimečné osobnosti a mohu jim srdečně přát. Zdraví, štěstí, lásku, radost. Co přála bych si já – ať jsou tu se mnou věčně. Zítra to zkusím navrhnout macešce.

IKEM, nebo IKEA

Dříve se mi tyto zkratky pletly. Teď už chápu, kterak babička skutečně nepobývá na Zličíně či Černém Mostě. Ale i za ní se nesmírně těším, vlastně se nemohu dočkat. Války a řevnivost představují jednu stranu mince 21. století. Věda a pokrok je ta druhá, prospěšná stránka. Té si já obrovsky považuji.

Black Mamba

Drobet reklama na hada, daleko spíše na obchůdek, který je situován kousek od Vodičkovy ulice. Doporučuji! Dárkové věcičky, svíčky, dekorace, náramky, přívěsky na krk, symboly, vonné tyčinky, olejíčky, pohoda, odreagování se, nádherná dilemata (co si jen vybrat?) a usměvavá paní za pultem, která vám řekne úplně vše o výrobě, původu nebo zajímavostech nabízených produktů. Je mi zatěžko denně řešit zboží, jenže tohle – je boží. A můžete ho řešit občas – když (se) chcete potěšit. Mám nový náramek! A velikou radost. Peace.

To už je zas půlnoc?

Inu, půjdu spát. Tedy, předtím si ještě trošku zacvičím. A protáhnu se. A chtěla bych vidět, jak u toho vypadám. Asi vtipně. Ale pomáhá to. Urovnat si myšlenky a pak jenom usnout. A ráno se vzbudit a začít znovu. A vědět, že je neděle. A prožít ji úplně. A těšit se na další balónkovou bitvu (spolu s Honzíkem jsme tím naším lítáním v ponožkách za balónem naleštili parkety tak, že dosti kloužou – to tedy bude ještě napínavé…) a tak vůbec. Těšit a být těšen.

 

P.S. Být – to je, oč tu běží. J

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zase po delší době :)

(Eliška S., 2. 5. 2016 0:04)

Po nějaké době jsem si tady opět přečetla nové články a tak jsem se do nich začetla, že naprosto souhlasím s posledním odstavcem tohoto článku - "To už je zas půlnoc?". Zároveň mě všechny články ale tak nějak povzbudily, pobavily, uklidnily...asi nemám přesné slovo na vyjádření současného pocitu. :) K tomu navíc poslouchám ty nové písničky od Lucky Bílé, které jsi mi doporučila. :)
Děkuju za všechno!
E <3

Re: zase po delší době :)

(Káťa, 2. 5. 2016 0:27)

Jejda... Eliško! :)
Moc jsi mě potěšila, vážně MOC - děkuji - obrovsky se na Tě těším a přeji Ti dobrou noc. :)
K ♥

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA