Jdi na obsah Jdi na menu

Dej mi ruku svou...

27. 5. 2015

 

 

Když jsem byla malá, věřila jsem, že náš svět, ten skutečný, je úplně stejný jako ten pohádkový. I díky svojí fantazii jsem naprosto propadala příběhům o zakletých princeznách, které usilují o záchranu, o udatných princích, kteří vždy přemůžou ukrutné draky, o mocných kouzlech a ještě mocnějších kouzelnících, mezi nimiž pochopitelně převažují ti hodní, o zrcadle, jež určuje, kdo je v zemi nejkrásnější, a v neposlední řadě o tom, jak Dobro vždycky vítězí nad Zlem.

Postupem času jsem zjistila, kterak v čele našeho království nestojí král, nýbrž Zeman, že tohle království se navíc nazývá „republika“, že prostě (i proto) nemůžete kdekoho otrávit jedovatým jablkem, že všechno má svá pravidla a řád, taky že člověk není nesmrtelný, a tudíž nemá více pokusů na život.

Myslím, že dětství je již samo o sobě taková pohádková říše, ze které však každý jednou vyjde, neboť krůček po krůčku ztratí převahu fantazie, která je nahrazena rozumem. A rozhodně se nedá hned mluvit o zklamání, jelikož lidský rozum – to je věc! Najednou chápete tolik věcí, jsou vám jasné souvislosti a vazby (dojde vám, že tak nějak všechno souvisí se vším…), máte zájem poznávat nové lidi, odkrýváte další tajemství světa, chcete se ve svém životě jistým způsobem orientovat, chcete jít určitým směrem, možná chcete i něco dokázat. Je to přirozená cesta vedoucí odněkud někam, rozhodně tedy nepostrádá smysl.

Samozřejmě, později na ní přijde první nejistota. Snad i zaváhání, ba i strach. Leč už nejste v pohádce, na cestě se vás pokouší zviklat chamtivci a přelstít loupežníci, kdejaký obr se vás snaží přesvědčit o vaší maličkosti, pan Bystrozraký vám radí, abyste si kolikrát raději zavázali oči, nakonec pod vrstvou bohatě cukrovaného perníku od vlídné tváře ochutnáte i hořkost zrady, lži či přetvářky.

Jeden by se chtěl tu a tam co nejrychleji vrátit jakoby zpátky. Do pohádkového světa! Tam? Vždyť to je ale přeci dětský svět, plný fantazie a doposud nesplněných přání. Pro ty, co z něj již vyšli, přesto rovněž musí existovat něco bezpečného a krásného. To dá rozum. Netřeba utíkat…

Když už jsem nebyla tak docela malá (ocitala jsem se tehdy kdesi na půli cesty mezi pohádkovou říší a „dospěláckým“ životem), slyšela jsem přitom o tomhle skutečném světě mnoho. Říkali to právě ti dospělí, a ti mají pravdu. Vzpomínám si, že kromě povzbudivých slov jsem tenkrát zaslechla i cosi o nedůvěře, závisti a zlu. Víte, až později jsem dokázala tato slova souhrnně pojmenovat. Sama o sobě značí negativní věci, a proto z nich mohou vzejít jedině ty negativní věci. Chápu, kterak špatná zkušenost je jedna věc (a těžko jí ubírat na významu), přesto tuším, že mnohem významnější je celkový lidský postoj. Ten, je-li negativní, přináší nedůvěru, závist, zlo – v podstatě tedy nepřináší vůbec nic. A tak jsem usoudila: pouze dobré skutky přinášejí opravdové Dobro (a Zlo nemá sebemenší šanci). Nejde o to být ve vleku, tak, aby to dobře vypadalo, běží o to stát pevně – spíše než-li zády, vstříc. Vyžaduje to poměrně velkou odvahu a přesvědčení, kterak vám nikdo nemůže ublížit, jakbysmet. Upřímně, pořád nevím přesně, co vlastně znamená jednat „správně“, ale vypozorovala jsem, že se cítím nádherně hlavně tehdy, když kolem sebe vidím usměvavé tváře a zářící oči. Takže je to hodně pocitová záležitost, ke všemu kolektivní, poněvadž každý toužíme po tomtéž – chceme být spolu a zároveň se cítit dobře. Výše jsem zmínila cosi o skutcích. Neboť moc slov krade moc slov čili je potřeba podle vyřknutého i jednat, přičemž slova bez významů zanikají, ta naplněná činy nikoliv, začala jsem… Zjistila jsem tak, kterak nic na světě není samozřejmé (dokonce ani polibek na dobrou noc), že jsme, jako lidé, všichni úžasně rozdílní a zároveň stejní; a že je to takto správně. A že už i proto nikoho nemusím přesvědčovat o tom, že žiju správně, natožpak obhajovat svou pozici, která beztak zkrátka je.

Přesto mám stále, alespoň čas od času, nutkání přemýšlet o světě jako o složité a těžké záležitosti (i pod nátlakem okolí), jenomže potom zase vidím, jak špatně se jinde na Zemi mají, totiž opravdu špatně…, a hnedka mi to naše „tady“ a „teď“ přijde jednodušší; dokážu se na veškeré „problémy“ podívat s nadhledem, uvědomuju si, co v životě má skutečný význam a za čím a kudy se dát. Mimo jiné i právě tou cestou dávání. Není to tak, že se člověk nechá okrádat, protože i málo dát znamená mnoho získat. Přemýšlím o tom častokrát…

A tak jsem dospěla – do bezpečné a krásné jistoty (Zlo neexistuje, neexistuje-li v hlavách!), kterak není vítězem ten, kdo se „kruté pravdy“ (apropo, ukrutně nepravdivé sousloví…) nebojí a druhé pokoří, nýbrž ten, kdo dělá, co nejvíc může, pro lepší společné Bytí a Pravdu, že Dobro tu, támhle i tam – vlastně všude – JE, šíří… Tím, že jej sám tvoří. Není to těžké.

Ač pár odstavců snad místy vyznívá složitě, nenechte se, prosím, nikterak zmást: vždyť Srdce buší melodii v rytmu Lásky v nás. A já vám o tom musím napsat, protože…

KAŽDÁ Pohádka (či Příběh, chcete-li) VŽDYCKY skončí dobře.

Pakliže byste tedy někdy měli pocit, že se to příliš dobře nevyvíjí, prostě to ještě není konec.

Navíc – konec jednoho Příběhu nevylučuje začátek nového.

Pohádka vypadá jako dost dobrý žánr.

Proč ho nezkusit?

 

P. S. I mimo dětský svět lze snít a přát si. Já proto přiznávám, že moc ráda hlídám kroky Jeníčka, perníkové chaloupce jsem se sama vyhnula a budu se snažit k ní znovu nezabloudit, taky jsem šťastná, že jsem cestou potkala kouzelné pohádkové bytosti. Myslím, že právě taková stvoření jistojistě existují. Někdo jim říká třeba i spřízněné duše, jiný dokonce andělé (a věru, Přátelství je pevná víra a věřit v Lásku znamená neustále rozkvétat). Ať je to však jakkoliv – tihle Lidé vás nejenom minou, avšak dotknou se vás; tak hluboko, že je nosíte všude a vždycky s sebou. A proto děkuji. Je to krásná cesta… A chtěla jsem vám o ní zase trošku napsat, neboť nechci zapomenout. A tak nezapomenu.

 

... DEJ MI RUKU SVOU... :-)

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA