Jdi na obsah Jdi na menu

Jak jsem byla sama, ptala se a uviděla...

20. 8. 2015

 

 

Tak jo, tak jo, tak jo. Mám volný den. A ke všemu jsem sama. Takže celých krásných 24 hodin čistě pro sebe, páni! Co budeš, Svobodová, dělat?

Hm, nejprve mě znepokojily hodiny ukazující 11 hodin – taková nehorázná loupež času! Naštěstí jsem po chvíli zjistila, kterak je teprve 8 a že retro hodiny s Eiffelovkou uprostřed nefungují, protože vlastně ani nemohou – nemají totiž baterku. Tedy mají, jenomže ta baterka je jaksi provizorní, od taťky; je to už takový zvyk – skladovat prošlé věci, co kdyby náhodou, víte? Já to čas od času dělám jakbysmet, takový zvyk…

Po vydatné snídani, kdy jsem, jako obvykle, prostřela pro dvě, jsem malý okamžik nemohla dýchat. Potom jsem zpozorovala, kterak mě pozoruje pobronzovaný Buddha. Opustila jsem stůl. Uf, nepronásledoval mě. Tyhle sošky jsou nádherné dekorace, ovšem v momentě, kdy děláte něco nekalého – například se přecpáváte již od rána – máte neutuchající pocit, že za to budete brzy pykat, neboť proti vám existují svědci. Po návratu k pravidelnému dýchání jsem si dala ještě kávu. Tentokrát mi žádní svědci nevadili – pití, jakékoliv, je dobré mít hezky pod kontrolou.

Po přečtení novinek, Fulghumova blogu a vzpomenutí si, že konečně musím reklamovat rychlovarnou konev, z níž veškeré připravené horké nápoje smrdí po železu, jsem mohla vyrazit. Arkády Pankrác řadím k těm lepším obchodním monstrům, ačkoliv všechny takové projevy ekonomické krize nemám ráda, přijde mi to značně neodpovídající. Ale třeba ta stříkající fontánka je pěkná, to jo. Myslím, že jsem se již zmiňovala o svém orientačním nesmyslu? Pakliže ne, musím se upřímně přiznat – bloudím snad naprosto všude, s mapou – tím pravděpodobněji. Dala jsem si 5 koleček – zhruba – po obvodu krámků v suterénu. Kde je, ksakru, ten Datart? Se zamotanýma nohama jsem se propletla kolem manželského páru vybírajícího vysavač až k pokladně. Náhle jakoby mi v hlavě blikalo červené světélko. „Cože? Co tu chceš? Proč sis nepřipravila předem, co máš na srdci? Co tady hodláš najednou blekotat?“ Ups, menší napomenutí od svědomí prišlo včas, řekněme. Udělala jsem několik kroků stranou a za moment si to celé dala ještě jednou. Takové normálnější entrée. Velice zdvořile jsem té mladé slečně vysvětlila vše, co se týká problematické konve, dokonce jsem použila názornost – kávu jsem jí avšak nenabídla. A co bylo dál? Byla jsem odkázána do Zákaznického centra. Takže ještě jednou. Chvilka prohlížení, ťukání do počítače – reklamace přijata, peníze vráceny! Jdu pro baterky. Řeknu vám, měli jich tam celý regál – podle mě zcela zbytečně, přirozeně – moje Varty, „superlife“, jsem našla asi za půl hodiny. Zato jsem si vytvořila baterkový přehled a rovněž s úsměvem zaplatila vrácenými penězi. Příjemný pocit.

Po číně, kterou mi včera uvařila Rolnička, a tak jsem nebyla odsouzena k jisté smrti hladem, jsem si naplánovala cestu do knihovny. Ono jak všichni už zase mluví o škole, tak se ve mně hnulo svědomí – musila jsem s tím něco udělat, byť tuším, že příští týden – táborový – toho zrovna moc nepřečtu, ale ten pocit, kterak člověk prostě „má“ – zbývá jenom nezmeškat datum vrácení. Chtěla jsem se projít, a proto jsem šla – směr centrum. Na Náměstí Bratří Synků jsem ovšem dostala geniální nápad. Zeptám se na cestu. Koneckonců – jdu tuhle trasu z Pankráce poprvé a víte přeci, co se říká? Líná huba – holý neštěstí. Tak. Takže… koho? Á, sympatická studentka. Ochotně mi poradila, byť se nakonec ukázalo, že špatně. Nevadí. Kdo dál? Urostlý muž, možná podnikatel, s mobilem v ruce. Hm, ten byl určitě zdejší – poradil mi dokonce zkratku. Tedy ještě? Žena středního věku… jejda, negativní rozpoložení! Naštěstí jsem z prosby o radu vycouvala včas, mohla jsem být, přinejmenším, poslána někam, kam by se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. A na závěr – oslovila jsem lidi hovořící anglicky. Vlastně ani nevím, kdo koho oslovil dříve – ukazovali mi mapu a „Karlofo namestí“. „Okay,“ procvičila jsem si ingliš a s výrazem „bye“ ukončila svou hru.

Zjistila jsem, kterak na Mariánské náměstí je to docela štreka. U vchodu na mě divně zíral bezdomovec, já na něho taky. Potom jsem se usmála, on taky a já jsem mohla bezpečně zaplout do knihovny. Po pečlivém zhlédnutí plánku jsem suverénně zamířila nahoru, k pedagogice. Stejně suverénně jsem se chystala odkráčet, ovšem cestou jsem jedním očkem zavadila o jméno Průcha“. Ha! A jsem doma. O dvacet minut později jsem, pro změnu, dole studovala, kam mi během těch několika minut zašantročili oddělení francouzské beletrie. Už jsem se chtěla mračit, když jsem zaslechla… francouzštinu? Uvěřila jsem svému sluchu a za malý okamžik jsem se ocitla u mnoha polic francouzsky psaných knížek. Tedy… co si vezmu? Tak zkusím tu literaturu 18. století. Hádejte, jak to asi dopadlo? Inu, něco „povinného“ mám, jenomže já jak si mohu vybírat, tak si skutečně vybírám. V knihovně jsem strávila pohodový čas, dokonce jsem se neztrapnila, a mohla jsem zpátky domů. Pěšky se mi znovu nechtělo, proto jsem se rozhodla pro menší kompromis – na nábřeží po svých, na Pankrác za své. Cestou se nic zvláštního nestalo, jenom mě málem zlákal černoch v námořnickém oblečku, abych šla na loď. Jenže já se prý musím naučit říkat „ne“, takže jsem mu dost důrazně řekla „nou“ (a v duchu si mezitím plánovala, koho s sebou příště vezmu na Vltavu).

Tramvaj chvilku lemovala nábřeží, potom i ulici, kudy chodím do školy. Normálně se mi začalo stýskat!  V ten moment si ke mně přisedl nevidomý pán se svým psovodem. A já jsem si vzpomněla na včerejší Neviditelnou výstavu, která mě tak dostala, že jsem tam byla podruhé, a na všechny ty lidi, po kterých se mi stýská – a že vlastně nemusí, poněvadž je brzy uvidím. Ten pán vystoupil na zastávce Pražského povstání a já jsem též měla nutkání povstat – „teprve když víme, že existuje slepota, činí nás to vidomými“.

Teď už jsem doma. A už budu. Rolničce připravím menší dáreček, budu si číst a taky napíšu Svatoňce, ať kouká rychle přijet, že se na ni obrovsky těším a že od zítřejšího rána nebudu dělat nic jiného, než pozorovat tikající retro hodiny s Eiffelovkou uprostřed.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář