Jdi na obsah Jdi na menu

Když je to Jedno...

4. 4. 2015

 

(A na Cestu svítily Hvězdy!)

 

Tak nějak… ano, byla jsem zklamaná. A co jiného může člověka tolik zklamat než druhý člověk? Debilní lidský faktor…

Ovšem asi prostě nelze být zodpovědný a zoufalý zároveň, jak se o tomto vyjadřuje Exupéry, poněvadž tahle dvě přídavná jména se víceméně vylučují. Dlouho jsem o tom přemýšlela. A řekla jsem si, že si zkrátka nikdy nedovolím vzdát se zodpovědnosti – za sebe samou, z toho vyplývající zodpovědnosti za druhé lidi zrovna tak – a proto jsem si dovolila nepřestat věřit, ačkoliv spatřená lež vždycky zabolí na tom nejcitlivějším místě. Přesto – cítím se teď být velmi šťastná. A co jiného může člověku přinést tolik štěstí než štěstí druhého člověka? Je tak krásné… to sdílené lidské Štěstí.

Ocitla jsem se dnes v odlišné kultuře. Tělem i duší jsem se nechala unést do naprosto jiného světa, který mě okouzlil. Vlastně nejde pouze o jazyk, jídlo, hudbu, zvyky nebo náboženství; vždycky běží o něco vyššího – o hodnoty, o pocit sounáležitosti, souznění. Seda je Turkyně, mluví francouzsky, vaří výborně tureckou kuchyni, poslouchá anglickou muziku, studuje českou školu, zajímá se o americkou literaturu. Pochopila jsem, že je to Jedno. Hlavou mi sice nepřestaly svištět myšlenky, jak moc mě mrzí nálepka „typický Čech“, jenomže ono… leč nemáme skutečné problémy, mluvíme o nich, ač netrpíme nedostatkem, neuvědomujeme si, jaký máme luxus, byť tušíme, co je dobré, častěji šíříme zlo a pomluvy, přestože si přejeme být milováni, nezřídka spíše oplýváme závistí a záští… najednou jsem zase tohle všechno uviděla. Ale výše jsem psala o tom, kterak se cítím být velmi šťastná – je to právě tím, že věřím. Dost možná i v sílu zodpovědnosti. Neboť Seda je pyšná na národní tanec i oblečení, s nadšením mi ukazovala koberec i jejího oblíbeného zpěváka, vyprávěla mi o místě, kde se narodila, mluvila o lidech, které miluje a kteří jí tu a tam hodně chybí. Přivítala mě slovy „ahoj, jak se máš“, společně jsme povečeřely u jednoho stolu, ještě s dalšími „copines“ – a bylo úžasně veselo. Zcela mě pohltil pocit Bytí, to, že opravdu Jsem. V ten moment jsem rozuměla tomu, proč a jak, tady a teď, Jsem. Nepřipadala jsem si hloupě, v ohrožení či jako někdo cizí. Došlo mi, jak strašně mě poslouchají, protože nic nepředstírají – chtějí o mně vědět, a jak ohromně mě baví poslouchat je, neb chci…

Uvědomila jsem si rovněž, že dál nechci/nemohu hrát, předstírat a kolikrát radši nevidět – do nepěkného stavu bezradnosti mě totiž dostalo pokrytectví, jež mi bylo odkryto, hon za penězi v převleku skromnosti, touha mít moc, když někdo volá o pomoc. Ne! Vždyť já chci/mohu žít, snít a milovat – a kašlu na to, jestli je to pro někoho jenom klišé. Vždycky se snažím maximálně pochopit druhé lidi, v čemž hodlám pokračovat, přesto víc nebudu respektovat jedince, kteří nerespektují – rozhodla jsem se pro to, protože je mi konečně jasný jejich cíl… jen „oni“, ani „já“, ani „my“. Přitom každý touží po téže věci. Teď však už vím, jak důležitá je cesta k ní. Proč se stát obětí kvůli někomu, kdo slepě kráčí „přes mrtvoly“, zatímco sám, jenže pomalu, umírá.

Jde o lidskou stopu. Myslím, že je to právě ten pocit, který jsem dneska měla při loučení. Upřímné oči, poděkování, pevné objetí. Být obětí objetí je na druhou stranu rychlé oživení, takové malé dodání dechu. Ohromné…

Kéž jednou všichni dojdeme k úspěchu – nebát se ztratit… kus sebe, když dáme… s Láskou, pro Lásku.

Přeju vám!

Srdcem,

Kateřina

 

 

P.S. Děkuji. Merci. Thank you. (Různá slova, která znamenají totéž.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA