Jdi na obsah Jdi na menu

Korespondence

21. 6. 2015

 

 

Možná by stačilo napsat, že jsem ráda... tam a jak jsem. A že mám ráda...

A pořád je čemu se učit, co zdokonalovat a že nevím. A že mi to vůbec nevadí...

Ovšem - proč o tom nezkusit napsat víc? Sotva TO lze shrnout do dvou řádků.

 

Už tomu bude devět měsíců, kdy přišla změna, v níž jsem začala VŠe.

Tehdy jsem si připadala tak strašně malá… Teď už jsem dospěla – k dalším poznatkům, a to jak těm školním, tak i těm dalším, neméně důležitým. Troufla bych si tvrdit, že jsem právě o takový kousek zase povyrostla. A rozhodně to hned neznamená být nad někým, snad spíše dívat se na věci s větším nadhledem. Tohle vnímám jako ohromný přínos onoho studentského života. Protože člověk neustále poznává; jednak fakta a souvislosti, druhak i jiné lidi, kteří také patřičným způsobem formují vyvíjející se osobnost.

Upřímně – setkala jsem se s tolika různými názory a životními styly, že bych jen těžko dokázala posoudit, který je nejlepší či nejhorší. I proto nesoudím, navíc myslím, kterak mi to zatím zkrátka ani nepřísluší. V tomto nepřeberném množství názorů se však člověk dokáže zorientovat snadněji, než by kdy čekal. Přičemž nejde o to záměrně se vyhýbat tomu „horšímu“, poněvadž, a k tomu jsem rovněž došla celkem nedávno, z každé zkušenosti se člověk stává bohatším. Díky smyslům – otevřené oči, uši, dlaně (chuť → nebát se ochutnat nové; čich → nebát se (vy)cítit příležitost) – je člověk schopen postřehnout plno detailů. Třeba i to, že ne každý dokáže otevřít své srdce… Kdo ví, proč ještě kdekoho táhne směrem „vzhůru“ (ona je to dost možná cesta dolů) tak špatná motivace jako touha všechny ostatní porazit – bojovat, nespolupracovat, podvádět – nebo postupovat „vpřed“ pod vidinou MÍT (od diplomu až k postavení či titulu).

Postupně mi dochází, kterak jediné, za čím má skutečný smysl jít, a netřeba se přímo hnát, je člověk sám. Aby prostě BYL. Odolnější, vzdělanější, bystřejší… svobodnější. Již i dokážu odhadnout rozdíl mezi cenou a hodnotou. Cenu mají peníze. Hodnotu třeba přátelství. Nebo zmíněná svoboda. Ta by mohla značit opak k strachu, neb myslící bytost nesvazují lži. Svoboda přináší i spojení „nebát se věřit“. Míním tím sobě, svým snům, stejně tak i druhým lidem. Svoboda je ohromná věc! A rozhodně není samozřejmá. Jestliže člověk přijme svobodu, měl by přijmout i zodpovědnost, jež s ní kráčí ruku v ruce. Samozřejmě, moc slov krade moc slov, a je tedy nutné dobře vybírat. A nezůstávat potom pouze u těch slov. A není to těžké, protože myslit → vyslovit → učinit. Obecně vzato – lidi rádi čekají… často na hrdinské skutky nebo zázraky, zatímco jim uniká, že oni sami mohou být hrdiny, kteří dělají zázraky. Stačí drobnosti. Úplné maličkosti, jaké dovedou přikrášlit každodenní život, jenž proto může být naprosto nevšední. Vlastně stačí trochu pozornosti…

A jestli to VŠe obsahuje i nějaká negativa?  Ráda bych konstatovala, že ne, avšak přeci jen – každá mince má dvě strany. Jako „horší“ stránku téhle věci bych proto označila prapodivný přístup několika studujících; někteří jsou totiž příliš brzy přesvědčeni o své dokonalosti a pravdě, jiní doposud nedokázali začít hrát „fair play“ (tu a tam je to všechno trošku hra…). Není pěkné se na to v jednom kuse dívat – je to dlouhodobě demotivující a krátkodobě motivující (k rychlému chvatu) zároveň. Ale, koneckonců, i takoví hráči mezi námi vždycky byli (lidé féroví je nikdy nepobili, patrně právě kvůli své férovosti…). Důležité však je nikdy nepřistoupit na tuhle nečestnou hru; alespoň pro mě by to jistojistě byla životní prohra. Přitom „studovat“ vzešlo ze slůvka „usilovat“, navíc vzdělávání se jako takové vždycky bylo právem, nikoliv povinností. Budu o tohle právo usilovat čestně. Koneckonců – slíbila jsem (si) to.

A zdalipak by se našlo i nějaké negativum na adresu vyučujících? Inu, našlo, byť rozhodně ne takové, které by je vinilo z možných studijních neúspěchů a nesnází. Našlo – přirozeně – jelikož i vyučující = člověk. Je proto třeba tuto stránku více komentovat? Po stránce profesní… myslím si, že jsem narazila i na takové lidi, kteří ke své profesi přistupují jako k poslání. Ti, co to vnímají čistě profesně, jsou pak převážně skuteční profesionálové ve svém oboru, a tak nemám potřebu je bezdůvodně kritizovat a ukazovat, co „oni“ mi (a co ne), leč by to bylo velice lehké. A právě proto si raději vychutnávám tu lehkost, kterou mi nabízejí Oni… ti poslaní? Kolikrát je to jako dívat se do zrcadla – vzhlížet se v nich a občas se i uvidět. A alespoň se přibližovat k jejich kráse. Poslouchat, pozorovat, vnímat, přemýšlet, dívat se, divit se… BÝT. Nejednou jsem se bála, že já budu tou, která zklame, jenže tihle Učitelé (jsou to zároveň i velcí Lidé) vás učí všemu – i učit se chybami. Vypozorovala jsem na sobě, kterak nyní mnohem lépe přijímám kritiku, že tím mé ego nikterak nechuraví, že každá nevědomost mě vede k vědomosti, jelikož opravdu chci vědět. A chci být vedena – kdesi ve skrytu duše cítím, že si to mohu ještě dovolit – a jednou bych si přitom sama přála vést. Umět vést. Neznamená to tvořit kolem sebe stádo, ba naopak. Je to tak rovnocenná záležitost, že jí přiřazuji skutečnou hodnotu. Existuje vůbec ještě něco tolik hodnotného?

… Láska. Věřím, že všude je jí kousek, i když záleží na tom, jak a proč se s ní zachází. Proto má takovou hodnotu. Ve chvíli, kdy ji upřímně dáváš, nic tím neztrácíš, nýbrž hodně získáváš. Není to „něco za něco“, je to jako odpověď (a souvisí to s oním být odpovědný), že to/něco děláš správně. Že jsi správně. Náhle je jakoby všude plno lásky…

Nevím, kam až po své cestě dojdu… Zjistila jsem však, kterak není až tak důležité znát cíl, jakož nebát se jet. Je mi jasné, že cesta se různě klikatí a člověk na ní dokonce může zabloudit, přesto – „nous sommes tous des graines de colibri“ – aneb vždycky je potřeba dělat to nejlepší, co člověk dělat může. Je to nádherně motivující a zavání to nadějí.

Dans ma tête il y a du cœur
dans mon cœur il y a de l’envie
de quoi faire un monde meilleur
de quoi faire un paradis …

Svou Korespondenci bych ráda zakončila čímsi originálním, neohraným. Jenomže si myslím, že je to slovo „děkuji“, které, není-li hrané, vždy bude potřeba, poněvadž... jak nejlépe vyjádřit vděčnost a radost z Bytí? Kromě toho – věřím pocitům

Děkuji.

S LÁSKOU ... :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář