Jdi na obsah Jdi na menu

Na hraně

18. 8. 2014

 

 

Představte si hvězdy nad hlavou, před vámi bílý měsíc, zatímco slunce se již pomalu zjevuje nad horizontem, aby elegantně připomnělo, že se vám s velikou pravděpodobností opět naskytne ta jedinečná příležitost začít nový den, ačkoliv vy stále bdíte – nad hlavou hvězdy, záře měsíce, východ slunce – pohyb na hraně; a noc je až neuvěřitelně jasná.

Musím přiznat, kterak pár skromných hodin spánku se na mně podepsalo. Nechci však říci, že by mi kvůli tomu snad něco chybělo, protože na zahradě v pyžamu, jež bylo zdokonaleno přehozenou dekou, jsem byla jakoby obohacena; v onu chvíli jsem si připadala jako vesmírné stvoření, které bylo vrženo do těla člověka. Leč zní to podivně, chtěla bych prostě vyjádřit ten pocit, kdy cítíte, že žijete pro něco, protože takové vržení zkrátka musí mít nějaký účel – smysl. Jestliže se Platón domníval, kterak lidská duše již jednou, ba i několikrát byla v tomto světě a nyní se pouze znovu rozpomíná na určité ideály, které kdysi viděla, mohu tedy jedině přitakat Platónově teorii.

Ale vážně – říkala jsem si, že se přeci nutně nemusí přihodit nějaké neštěstí, aby si člověk, jakožto úctyhodná bytost, uvědomil výjimečnost svojí existence – vnímal sebe sama v kontextu vesmírném, a to čistě ve smíru. Neb už tím, že člověk je, je vyjádřena obrovská věc – kdyby totiž člověk nebyl, bylo by místo něho prázdno, neboť každý člověk je nenahraditelný. A proto člověk je. A patří právě tam, na místo, jež je jediné správné; závisí potom jen na člověku, jak naloží s časem, prostorem, schopnostmi, dovednostmi, mezilidskými vztahy – se vším, co mu kdy bylo darováno. Upřímně – ačkoliv věřím ve spravedlnost, nemohu se vyhnout myšlence, že život zcela spravedlivý není, jelikož již od samého začátku, a nevím, je-li to přímo závislé na štěstí či konání v životě předchozím, jsou lidé stavěni před nerovnou startovní čáru. Někdo má svůj start do života snadnější – je zdravý, zdědil dostatek talentu, narodil se do bohaté rodiny (...) – všichni však takové štěstí nemají, a tak si za ním musí dojít sami. Kéž by se štěstěna usmála na ty, kdo laskavě odpouštějí a odhodlaně jdou, i přes veškeré nesnáze, svou cestou, životem. Nejsem si jistá, zda vše, co se člověku děje, je dopředu napsáno osudem. Vím například, kterak to není osud, kdo dělá svět hezčí – jsou to zase a opět lidé sami, kdo takto činí, poněvadž prozřeli. Dost možná pochopili tu, často nelehkou, hru. Život. Jsem toho názoru, že člověk nedluží nic životu, stejně tak život nic nedluží člověku; vše, co se člověku v životě dostává navíc, je jakýsi bonus. Ať jsou to třeba peníze, v nichž mnozí našli svůj smysl, nebo bonboniéra, které je naprosto jedno, kde člověk začne.

Když si v průběhu roku tu a tam stěžuji na „stereotyp“, v běhu prázdnin pak pociťuji, jak mi některé věci chybí. A naopak. Chci říci – být tady a teď je to nejlepší, co člověk může udělat – zjištění, že onen „stereotyp“ je vlastně nádherný, je vskutku zábavné. A je hezké být vděčný.

Moje úvahy v čase „na hraně“ směřovaly i k tématu spokojenosti. Neboť spokojený člověk může být všelijak. Se sebou samým i s okolnostmi, které mu navozují blažený pocit. Ne vždy věci plynou dle představ člověka, zároveň je člověk prostě nemůže změnit, a to z nejrůznějších důvodů, a tedy se musí spokojit s tím, co je. A milovat to, co je, je mimochodem velmi krásné. Hodně osvobozující a povzbudivé jakbysmet. Být spokojený se sebou samým je ovšem čas od času doslova nebezpečné, znamená-li to ustrnout, ukolíbat se, zlenivět. Líbí se mi, kterak má člověk možnost zdokonalovat se, plnit si své sny, touhy… Inu, ne každý rád „zabíjí“ své sny a touhy tím, že je uskuteční. Což ale na druhou stranu není pádný důvod ke znepokojování se.

Nevím proč, avšak v létě jsem se, omylem (?), přenesla do zimního období a vzpomněla jsem si na přání, která pravidelně zaplavují internet. Vybavilo se mi přesně to, kde stojí: „Život je svině, buď větší.“ Zvláštní, jaký nesmysl je klidně vydáván za novoročenku. A) Jsme lidi. B) Náš růst je určen geneticky. C) Povyrůst můžeme snad jen na základě určitých hodnot. Navíc – Svět by se pak stal Sviní, a to není dvakrát příjemná představa. Věřím, že je v moci člověka být hodný – přední hodnota. Není potřeba být naivní, jenže traduje se již léta, kterak: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Smysluplné letní přání.

A tak se můj „pokus“, esej, ubírá ke konci, byť je na hraně – tematicky, jakož i časově – co si vybrat jako rozhodující je… fuk. Jedno to v žádném případě není. Jedno jsem já, ty, vy… MY.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA