Jdi na obsah Jdi na menu

Nepravděpodobná pouť

1. 5. 2015

 

Zvláštní. Člověk si není jistý sám sebou, zatímco v dané chvíli ví naprosto určitě, že: „tenhle je debil“, „na tamto kašlu“, „tohle mě nezajímá“ … prostě věčně mraky důvodů k tomu, proč být nespokojený. Pak se najednou zatřese země. Nebo přijde válka. Nebo oznámení, že vám zbývá pár dnů života. Člověk jakoby náhle zjistí, kterak si je docela jistý tím, že: „tenhle přeci jenom není úplný debil“, „tamto bych asi i chtěl udělat“, „tohle by mě možná i zajímalo“ … spousty věcí, které by člověka jistě přiměly ke spokojenosti. Protože je to přirozené – být šťastný. A proto vždycky stojí za pokus vymanit se ze stavu, v němž se člověk takto necítí.

Do rukou se mi dostala knížka, která si mě získala svou pravdivostí, až surovostí, dojemným příběhem, jenž ponoukává k popřemýšlení nad vlastním životem, dobrým mužem, který si na své cestě vedl více než dobře, hodnotami, jejichž obsah může naplnit každý z nás. Pořád věřím tomu, že správně.

Pravděpodobně si i dneska přečtu kousek z knížky Nepravděpodobná pouť Harolda Frye od Rachel Joyceové. Abyste rozuměli – není to až tak dlouhý příběh, přesto jej již čtu delší dobu – šetřím si ho. V průběhu časových prodlev myslím na Harolda a říkám si, proč by vlastně nemohl… proč bych nemohla… proč bychom nemohli?

TADY A TEĎ. Ta dvě slova mi zase visí na rtech.

 

(…)

„Nehledal jste ji?“

„Někdy lituju, že jsem to neudělal. Rád bych jí řekl, že jsem v pořádku, kdyby se o mě třeba strachovala. Jenže ona nebyla mateřský typ. Maureen byla úplně opačná. Připadalo mi, že od samého začátku přesně věděla, jak má Davida milovat.“

Ztichl a Martina také. Cítil, že to, co jí svěřil, je v dobrých rukou. S Queenie to bylo stejné. Člověk jí mohl v autě říct různé věci a věděl, že je bezpečně uloží někam mezi vlastní myšlenky a že ho kvůli nim nebude soudit a že je v budoucnu nevytáhne proti němu. Napadlo ho, že právě to je přátelství, a litoval všech let, která prožil bez něj.

(…)

„Všechno tu nechal. Psa. Nářadí. I ty nový boty. Každej den se budím a myslím si, dneska se určitě vrátí. Ale nikdy nepřijde.“

Na okamžik zůstalo jen ticho, v němž se rozpustila její slova. Harolda znovu zarazilo, jak překotně se život může změnit. Člověk dělá něco všedního – venčí psa svého přítele, obouvá si boty –, a neví, že v příští chvíli ztratí vše, po čem toužil.

„Třeba se vrátí.“

„Už je to rok.“

„Člověk nikdy neví.“

„Já to vím.“

Popotáhla, jako by na ni něco lezlo, ale Harolda ani sebe neošálila. „A pak potkám vás, jak si jdete až do Berwicku.“

Harold se bál, že znovu poukáže na to, že tam nemůže dojít, ale ona vzdychla: „Kdybych měla aspoň ždibec vaší víry.“

„Ale to vy máte.“

„Ne,“ odbyla ho. „Já čekám na něco, co se nikdy nestane.“

Seděla bez hnutí a Harold věděl, že myslí na minulost. Rovněž věděl, že jeho víra jako taková je momentálně dost křehká.

Harold dojedl a odnesl talíř do kuchyně. Napustil si vodu a umyl nádobí. Zbytky dal psovi a uvažoval o Martině a jejím čekání na muže, který se nevrátí. Myslel na svou ženu, jak drhne neviditelné skvrny. Zvláštním způsobem teď Maureen o něco lépe rozuměl a přál si, aby jí to mohl sdělit.

Když si pak v pokoji balil věci do igelitové tašky, vyrušil ho tichý šustot v chodbě, následovaný zaklepáním na dveře. Harold se k nim vydal. Martina mu podala dvoje sportovní ponožky a cívku modré lepicí pásky. Na zápěstí mu zavěsila prázdný batoh a do dlaně mu vložila mosazný kompas. Byly to věci jejího přítele. Chtěl se ozvat, že si od ní nemůže nic vzít, ale jemně ho políbila na tvář. „Ať se vám daří, Harolde,“ popřála mu. „A za ten pokoj mi nic nedlužíte. Jste můj host.“

Kompas ho hřál a tížil v ruce.

 

JE DŮLEŽITÉ ZNÁT SMĚR. ALE DŮLEŽITĚJŠÍ JE NEBÁT SE JET.

Nevím již přesně, kdo to řekl.

Každopádně něco na tom bude, co myslíte?

No, a tak se nebojte... nebojme... poněvadž... já už se taky nebojím. :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA