Jdi na obsah Jdi na menu

P.S.

14. 2. 2016

 

 

Už jsem se začínala bát, že snad ztrácím inspiraci (zejména pro psaní). A pak jsem od Rolničky a Davida dostala knížku od Ani Geislerové „P.S.“. To, kterak jsem se stala závislou na další věci (poslední dobou jsem totiž závislá třeba i na croissantech s obrázky Mimoňů), je však, myslím, docela v pohodě, zvláště když k tomu připočítám tu obrovskou dávku uspokojení z toho, že – psát lze naprosto o čemkoliv.

Ach, ten Achsen. Takhle se jmenuje kluk, který už je sice zpátky v Turecku, ovšem ve mně zanechal kus sebe, hlavně krásný pohled na svět. Víte, byl tady na Erasmu (a mně je drobet líto, že jsem si ho nevšimla dřív), a doslova se zamiloval do Prahy a České republiky. Ale čeho si taktéž všiml (i přes růžové brýle a vnitřní klid) – jak jsou zdejší lidi uzavření, pasivní a věčně otrávení, jako by pořád čekali na tsunami či něco podobného, zatímco sami v sobě skrývají tu největší katastrofu, totiž zabedněnost. Při vyprávění tohoto poznání jsem byla červená studem – a Rolnička to stačila vystihnout mnohem lépe: „Fucking Czechs!“ Věřím, že v tomto případě nejde o žádnou zradu vlastenectví, páč já jsem jinak patriot každým coulem, avšak o životní postoj, se kterým se, bohužel, neztotožňuji – vždyť i ve škole si dost často připadám jako v hrobě (to ticho, ten chlad), navíc mám pocit, kterak lidi, prostě už „z principu“, sami sobě nevěří a pod vidinou „úspěchu“ jenom soupeří – a ačkoliv jsou potom „vítězi“, beztak nemají radost, poněvadž hned chtějí víc, ba dokonce mají strach, že o moc/věc přijdou, a proto ulpívají a sami sebe okrádají o štěstí.

Naštěstí, lze žít i bez strachu a zažít svět(lo). Jako například v divadelním baru, který je po večerním představení „rozsvícen“ béžovým kabátem Ivy Janžurové. Byť vím, že je to bláznivé, při každém potkání nějaké osobnosti (a rozhodně nemám na mysli Gábinu Partyšovou, Agátu Prachařovou, Hanu Mašlíkovou a podobně – leč, možná se pletu a odsuzovat je mi nepřísluší) se mi na chvíli jakoby zastaví dech a strašně rychle mi buší srdce. Nevím přesně proč, ale takhle to zkrátka mám – možná se takto projevuje to dítě ve mně, které zbožňuje pohádky a stále hledá, ke komu vzhlížet.

No a i k Sedě vzhlížím zcela určitě. Myslím, že by takto nějak mohl začínat kouzelný příběh: „V ponuré ulici na Žižkově žila kdysi jedna neobyčejná dívka…“ S Rolničkou jsme ji dlouho neviděly, jelikož již s námi nestuduje, přesto – přátelství vzniklé mezi námi je pro nás naprosto výjimečné a hodně si ho považujeme, takže začátek každé návštěvy se nese v objímacím duchu a – je krásné cítit se pevně a jako doma (i mezi cizími). Napsala jsem, kterak k Sedě vzhlížím. Ano, jednak je to jejím umem v kuchyni (posledně jsme spolu pekly pizzy a já jsem pro tu nádheru radši ani nepřiznala, že nejím olivy… ani Camembert… ani – vtipné, co), ovšem Seda je i výborná „vůdkyně“ a má v sobě něco, co mě utvrzuje v tom, kterak jednou bude opravdu vynikající máma. Totiž, v tom voňavém a prostorném bytečku bydlí ještě další tři holčiny z Turecka, které, společně se Sedou, dokážou vytvořit tak uvolněnou atmosféru, že čas strávený v téhle „turecké komunitce“ utíká nespravedlivě rychle.

A velice rychle musím změnit způsob svého aktuálního stravování, jinak za pár měsíců budu jako koule. Ne, během týdne to nijak zvláště nepřeháním, ovšem jak udeří víkend, je tu David (a jeho pamlsky) a Rolnička (se svojí „babiččinou“ kuchyní). Mimochodem – čeká mě týden volna, z toho v úterý spím u taťky (= macešiny gurmánské polévky), ve středu jedu domů (= mamka bude mít pocit, že mi pořád musí něco dávat), čtvrtek se ponese ve znamení návštěvy Teplic (a dědy), v pátek se potom budu nacházet v Litvínově (u babičky a dědy) – z čehož všeho vyplývá příjemné povídání, sezení na zadku a – pořád a dokola jídlo… Uf, od začátku semestru opět okamžitě pravidelně běhám (a nelžu (si), přísahám); a kromě toho – pustím se do práce hnedka na 100%, nikoliv pro výkon, ale pro dobrý pocit – mám dojem, že mě toho v „letňáku“ čeká mnoho a mnoho, takže… těším se na to!

Ostatně – i na jednu bezva věc se už nemohu dočkat. Vlastně to však není tak docela věc, jakožto zvířátko. S Rolničkou od března vyměníme naši spolubydlící za králíčka – ups, zní to takto velice hnusně, přiznávám, ale – člověk dělá chyby (a králíček bobky), přičemž když už existuje „svobodná vůle“, proč si nevybrat opravdu podle sebe. Králíček bude náš splněný sen. A bude se jmenovat? Bohoušek (ale psst, mamka ani taťka o tom ještě neví – a vlastně ani nebudou...).

Tak, pomalu jsem, myslím, překročila limit pro „P.S.“, na druhou stranu – v hlavě mám stále tolik proudících myšlenek; jednou z nich je i můj bezva vedoucí bakalářské práce, který se mi (a je to přitom ona) tak skvěle otevřel a motivoval mě do další práce, že… já tuhle práci snad sesmolím rychleji, než se odhodlám jít koupit krystalový cukr (hm, nechápu, proč tyhle věci vůbec docházejí).

Takže, jako Aňa si nyní „odškrtávám“ ze svého seznamu úkolů „napsat článek“. A věřím, že příště tuto položku vynechám, jelikož – to přeci není žádný úkol. Ale koukám – na cáru papíru (rozumějte na seznamu úkolů) vlaje ještě plno dalších poznámek. „Odepsat Elišce“, „dočíst francouzské reálie“, „připravit hodinu flétny“, „jít zavřít okno od sklepa“ (jsme v přízemí, a tak má toto okénko velký vliv na stydnutí našich nohou), „cvičit“, „zkontrolovat diář“… Inu, je toho dost – a dost z toho je spíše úsměvné než nutné (či nudné než nutné), takže si říkám… „Za chvíli.“ Teď sebou půjdu, a to zcela bez výčitek, „fláknout“ na koberec a pustím si Dvořáka – po Novosvětské si pokaždé připadám jako z nového světa. Někteří géniové nikdy nepřestanou být geniální.

P.S. Krásný valentýnský večer vám přeji!

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář