Jdi na obsah Jdi na menu

Podzimní štěstí

14. 10. 2017

 

cpuvl4bveaitiap.jpg

 

Na podzim toho ve vzduchu poletuje mnoho: listí, draci, vůně a také myšlenky.

Zrovna dneska jsem konečně některým mým myšlenkám dala svobodu, takže si volně poletovaly, zatímco jsem s rukama za hlavou pozorovala koruny stromů, nechala se zahřívat sluncem a hladit barvami. Inu, tento týden byl pro mě popravdě velice náročný. Ani ne tak fyzicky, jakožto spíše psychicky, s čímž si obvykle dělám větší starost – a nemusí jít pouze o mě.

 

Po dlouhé době jsem opět vstoupila na akademickou půdu, nyní však již jakoby o stupínek výš, do magisterského stupně, přičemž mě obrovsky těší, kterak má nejmilejší kombinace, francouzština-pedagogika, zůstala zachována, pročež se tak v obou oborech budu moci postupně, krůček po krůčku, dál zdokonalovat. Ačkoliv. Upřímně si již po tom jednom týdnu „v plném nasazení“ připadám krapet… no… debilní, přinejmenším zkrátka ne úplně v obraze, víte. Přemýšlela jsem, kterak jsem se možná až příliš nechala pohltit všemi úvodními formalitami a požadavky ke studiu, které, a je to takto naprosto v pořádku, se zdají být místy velmi náročné, což je na druhou stranu významným důvodem k akci, že jo. Jo, půjdu do toho naplno, to je jasné, s hrníčkem na kávu v ruce! A poněvadž jsem k vám vždycky skutečně upřímná, musím asi ještě připsat, že mě trošku, zase, vcucla i ona podivná atmosféra, kde se mísí pýcha, pohrdání, strach, ignorace, sobectví či totální nezájem o studium – mišmaš těchto prvků mi již několikrát stačil pěkně znechutit ono setrvávání v akademické obci vůbec, za jediný týden, a to jak z řad studentských, tak i ze strany některých vyučujících-zastrašujících, kteří, a neznám přesný důvod jejich počínání, pojímají jaksi předem svůj předmět jako předmět nesplnitelný, což je, jak sami uznáte, značně paradoxní a citelně demotivující, ovšem naštěstí jsou tihle proroci neúspěchu v menšině, neb co by to bylo za studium, kdyby mělo být nedosažitelné? Pochopitelně – za předpokladu poctivosti, pracovitosti a vynaloženého úsilí. Snad se to tedy poddá! Protože já jsem připravena se nevzdávat. A naštěstí se mi v oboru sešlo tolik skvělých lidí, že se nebojím strachu. Už ani trochu. A proti blbcům nepůjdu – takovým srážkám se preventivně, a prozatím i docela úspěšně, vyhýbám. Ale poněvadž jsem přeci jen o ten stupínek výš… v případě potřeby dovolím si daleko příměji již čelit nespravedlnosti a neférovosti, v jakékoliv podobě, kterou přehlížet prostě nehodlám. Po měsíci a půl ve školní lavici na základní škole – v pozici asistentky pedagoga – jsem si totiž nechala dojít pár chyb, a tak už vím, kterak nechat je zajít do krajností není absolutně možné. Pedagogicky. Lidsky.

 

A ani není možné, jak strašně rychle tahle moje první větší praxe utekla!

Jsem za takovou příležitost a velkou zkušenost vážně vděčná, protože, ač jsem si kdysi dávno prošla základní školou, být ve středu dění (přímo mezi učitelem a žáky) je totiž něco úplně jiného, vzrušujícího. Původně si mě sice dokonce jedna paní učitelka spletla se žákyní, druhá mě pojala jako osobního sluhu, další se nezdálo „být sledována“ v její hodině (protože tam přeci nebude trpět nikoho na hospitaci!), ale přes úvodní nejistoty a chápání asistence pedagogovi, jsem, myslím, tuhle mou roli uchopila, a to, prosím pěkně, nejsem žádná vychloubačka, skutečně dobře. Snad i trošku správně. Každopádně – po svém; a mně v tom bylo moc hezky. S dětmi, bylo jich kolem mě většinou 23, jsem se postupně skamarádila, se všemi, protože, jak to tak bývá, zejména na začátku hledaly moje mantinely, hledaly ve mně důvěru, hledaly ve mně přítele. Trávila jsem s nimi všechny hodiny (bože, třikrát týdně měly odpolední vyučování!), přestávky (od té doby hlavně můj sluch utrpěl mírné otupění), obědy, odchody ze školy… Bylo pro mě velikou školou tohle všechno absolvovat, protože děti jsou těmi nejpřísnějšími soudci. O to větší radost mám, že jsem byla odsouzena ke spolubytí s nimi – žiju z toho doteď, vlastně jsem tím stále neskonale poctěna. Samozřejmě, nejvíce jsem pomáhala a také nejvíce času jsem trávila po boku J., kluka, který má kromě různých specifických poruch učení i autismus. Bylo pro mě obohacující poznat tohle všechno v reálu. Věřím, že jsem mnoho věcí opravdu pochopila. A naučila se. Zejména to, že člověk musí být trpělivý, když chce být učitelem. Že člověk musí chtít pomáhat, chce-li být dobrým učitelem. A že se člověk musí umět podívat na danou situaci dětskýma očima, jestli jí chce rozumět. Jelikož tohle všechno potom dokáže učitele naplnit pocitem, že to dělá správně. A potom na sebe dlouho nenechá čekat ani touha chtít se tomu všemu otevřít. A nakonec mít ze svého počínání ohromnou radost. A vidět ve své práci smysl.

 

Samozřejmě, bylo pro mě tu a tam těžké udržet nervy na uzdě, když jsem byla svědkem ne příliš profesionálního pedagogického (lidského?) vystupování, ale vždycky jsem si včas uvědomila, jakou roli mám ve třídě plnit – a taky proč – a mnohé ambivalentní situace si zkrátka uložím do paměti, abych nikdy nezapomněla, jak jednou učit rozhodně nechci a nebudu. Víte, děti mě postupně začlenily do svého kolektivu tak fantasticky, že jsme spolu jedli granulovaný čaj (vzpomínala jsem na dobu, kdy my jsme si do dlaní sypali čínskou polévku nebo tang), povídali si o hudebních ikonách, o počítačových hrách, o tom, proč má někdy člověk blbou náladu… někdy se mě děti ptaly na daleko podstatnější otázky: proč se učit zrovna tohle, k čemu jim jednou bude třeba vzoreček k výpočtu elektrického proudu, čím by jednou měly být… myslím, že jejich otázkami mi jakoby dávaly odpovědi. Nevím, byl to kolikrát zvláštní pocit. Ale krásný. I já jsem se jich snažila ptát. A nalézat s nimi možné odpovědi. Bylo to kouzelné. Na druhou stranu – jejich zvědavost, přirozenost a zápal zejména pro sexuální výchovu, téma reprodukce je dle RVP nastíněno snad naprosto ve všech předmětech a učebnicích (mimochodem – skvělá interdisciplinarita!), takže jsem velice často měla rudou barvu, leč – připadalo mi fér jim prostě vyjít vstříc, a oplatit jim tak alespoň částečně jejich důvěru ke mně, a tak jsem zkrátka velice opatrně, a místy i docela sofistikovaně, odpovídala na jejich nekonečné dotazy, uf!

 

Škoda jen, že jejich školu s tou mojí víc neskloubím… Každopádně – na praxi půjdu jednoznačně, a velice ráda, právě do Horních Počernic, kde jsou nejen hodné děti, skvělý pan ředitel a paní zástupkyně, kolegiální učitelský sbor, ale i vynikající kuchyně a příjemné okolí. ZŠ Chvaly – pěju tolik zasloužené chvály!

 

A co tedy budu dělat místo asistování? Klasicky: hlídání a doučování. A pak – zejména sama sobě teď budu potřebovat býti asistentem. Nebo dokonce, jak pojmenoval svou poslední knížku Robert Fulghum, „opravář osudů“.

 

Mimochodem – posledně vzal mě do Ráje (českého) jeden z mých opravářů. Chtěla bych říct: osobní štěstí je zcela určitě závislé na štěstí druhého. A ten druhý jakoby dohlíží na štěstí dalšího člověka. A tak je to dál a dál. Věřím, že právě tímto způsobem lze vést onen osud tím správným směrem.

 

Myslím, že kromě listí, draků, vůní a myšlenek ve vzduchu poletuje ještě něco dalšího.

 

Štěstí.

 

P.S. Cítíte to taky?

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA