Jdi na obsah Jdi na menu

Pro buzení

11. 3. 2015

 

 

Možná jste si už začali říkat, že nějak dlouho nepíšu.

Tedy, pakliže ne vy, pak já si to říkám jistě. Jako třeba teďko.

Vždycky mi bylo trapné si cokoliv, jakoukoliv nečinnost, zdůvodňovat spojením „nemám čas“. Ovšem musím teď alespoň trochu připustit…

Naplno jsem se zkrátka, konečně, pustila do věcí, které jsem do té doby prostě nosila v hlavě. Protože v té hlavě se ty všechny věci pak nesmyslně kupí, a to v ní potom nezbývá místo pro jakési pozitivní proudění.

A tak čtu, píšu, ba dokonce i počítám. Čtu samé nádherné knihy, to ano, postupně však chápu, že ne tak docela záleží na slovech, byť jsou sebekrásnější, jakož hlavně na činech. Přitom kolik lidí mluví – a často moudře – jenže ona moudrost se skrývá v knihách. Na její realizaci závisí lidské konání. Což však není žádná novinka; nejde hned o to být moudrý a honosit se tím, avšak po krůčcích, při vší skromnosti, postupovat k moudrosti. Inu, píšu potom vlastně i o těch knížkách – pokouším se tak například o analýzu „sobecké společnosti“ a jejího vlivu na školství, pro kratší prezentaci zpracovávám rastafariánství, co se týká literatury 17. století – Cid a Faidra mi zbývá přečíst ještě i ve francouzštině. K tomu počítání – nějakým nedopatřením jsem se začala ztrácet v čase, a tak si opravdu pečlivě dělám poznámky do diáře. A listuji si i v kontaktech. Tu a tam se mi zkrátka stýská. Vidíte, pořád se učím – číst, psát, počítat – do toho se mi i zasteskne. Vysoká škola se od předchozích nižších stupňů příliš neliší. Patrně i záleží na tom, jak k tomu člověk přistupuje. Znám lidi, kterým se po přechodu na „vyšší level“ zdvihl nos. Na druhou stranu i takové, kteří snad příliš snadno a rychle podlehli tlaku. Mně se doposud nezamlouvá ani jedna možnost, a proto si stále jedu to svoje – stydlivé dítě, jež už ale tolik nerudne, neboť si je jisté svým místem i posláním.

Zase si nemyslete – nežiju pouze školou, i když bych ráda jednou žila pro ni – snažím se prostě jen dobře dělat to, co mám koneckonců i v kolonce „povolání“, totiž „student“. Kromě toho jsem však i: začínající aktivní sportovec (o víkendu jsem se rozhodla investovat do badmintonových raket a jezdit na Háje), kuchařka se skrytým talentem (před chvílí jsem uvařila vanilkový pudink), milovník umění („umění“ je celkem zdařilý eufemismus k dílům Salvadora Dalího, který svým umem jednoznačně zaujal), kozel zahradníkem (jediná fialka na parapetu mi uvadla; možná byla pyšná jako růže, co měl Malý princ), opravář dlaždiček (příští týden mám v plánu navěky skoncovat s drolící se spárou), příležitostná zpěvačka (bez klavíru mi to tak nezpívá, ovšem sousedovi pod námi alespoň párkrát do týdne přibrukuji do jeho sóla na tubu), žena v domácnosti (jestli na tom vážně něco nesnáším, pak je to pračka žeroucí ponožky).

Inu, a tak konečně píšu.

Nelitujete?

Tedy, já nelituji.

A jelikož každý správně vystavěný text má obsahovat i závěr…

… přeju vám!

Abyste našli své místo pod sluncem, páč tam je pro všechny místa dost, abyste do jara krásně rozkvétali, aby vám při ranní hygieně nesklouzával prstýnek do záchodu, abyste si při zbrklém odchodu z domova nenasadili na nohy ještě mokré ponožky, abyste měli čas na to, co je pro vás skutečně důležité, abyste po každém dni šli spát s dobrým pocitem, abyste se do každého nového dne probouzeli s dobrou náladou.

Možná…

Jako děti?

Nebo jako někdo, kdo má rád.

Možná?

Určitě.

Jsem pro buzení. :-)

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA