Jdi na obsah Jdi na menu

Psáno v papučích

2. 1. 2016

 

(Mírně pobuřující obrázek implicitně odkazuje na toto: http://www.kafeacigarko.cz/.)

 

Zatímco si tak pohodlně vysedávám s knížkou v ruce a papučích na nohou a k tomu ještě usrkávám pěkně silný odvar černého čaje, došlo mi, že je 2. ledna, ke všemu už vážně rok 2016! A víte co? Já již teď tenhle letopočet mám moc ráda, co ráda – zbožňuju ho, poněvadž nejen jedna PéeFka – na které stojí: „Nehledej smysl života, dej mu ho!“ – ale i další signály, možná znamení, mi poodkryla (po puštění se do přípravy na zkouškové období zkrátka ve všem „něco“ vidím, v případě těch znamení pak malou dávku kalvinismu…), kterak… no prostě to bude krásné, ačkoliv bez předsevzetí, které si tentokrát nedám opravdu ani jedno, jelikož jsem někde četla cosi o „bonne résolution“, což je takové, jež je charakteristické svou jasností, splnitelností, promyšleností, trvalostí (tedy co by se těch 12 měsíců týkalo), tedy čímsi, co by to mé předsevzetí jistojistě nesplňovalo ani z poloviny, protože, leč krásně, vidím to, jakožto číslíčko 2016, nyní velmi nekonkrétně. A „počítám“ (ve skutečnosti spíše píšu – a zároveň jsem kdesi, jak tak koukám, byť onu podstatu beztak nevidím, chytila velice specifický druh humoru…), že bych si takových předsevzetí mohla vymyslet třeba sto (a samozřejmě drobet přeháním), jenže to bych přeci… no prostě neudělala, páč to by nakonec bylo hrozně moc a moc a moc a moc a moc a moc a moc a moc a moc a MÓÓÓC věcí!

A tak si říkám, že mi úplně postačí, když budu vědět, naprosto s čistým svědomím, kterak do všeho dávám to nejvíc, co jenom mohu – jakože všechno to úsilí, píli, práci, poctivost, zodpovědnost, pečlivost a taky, a zcela nepochybně, lásku. A pravda, radši budu počítat i s tou variantou, že tu a tam udělám nějakou chybku, že si čas od času nebudu vědět rady, že, a to je hodně pravděpodobné, budu občas zklamaná (to se tak nenapravitelným romantikům prostě stává), že mohu být dokonce i smutná (což se lidem celkem snadno stane) nebo i „nasraná“ (tento pojem bych zařadila do kategorie, kterou má na povel člověčí ego, ale co je tady důležitější – to ego se dá nádherně utlumit, ostatně stejně jako sprostá slova) – čímž se, mimochodem, dostávám k tomu, kterak budu rovněž veselá, optimistická, přátelská, důvěřivá, pravdomluvná, upřímná (na tomto tedy zvláště zapracuji, páč i člověk, který jen nerad říká „ne“, je v podstatě neupřímný) a postupně najdu jistě, jak věřím, další a další přídavná jména vypovídající cosi o šťastném stvoření; poněvadž štěstí pro mě stále znamená jakousi přirozenost člověka, ke které on, jakožto vytrvalý poutník (půjčila jsem si zrovna knížku o odkazu Jana Amose Komenského…), směřuje.

A já jsem, představte si, měla takové štěstí, že jsem již na přelomu roků tuto přirozenost pocítila. Na půlnočním Vyšehradě po boku tří… velkých (ač vzrůstem středních…) lidí. Opita tímto okamžikem jsem uvěřila ohňostroji, že nejiskří nadarmo, že i hvězdy jsou důkazem toho, kterak ty nejlepší věci jsou zadarmo.

Což se rozhodně nedá říci o povánočních slevách v Arkádách (a přitom se to tak úžasně rýmuje), které mě dneska víc než zabolely (doufám, že nákupuchtiví jedinci si alespoň předsevzali menší dávku agresivity, když už se nechtějí vzdát nákupů). Au, au, au! Jdu radši zpátky k papučím a knížce. Asi si ještě (k tomu čaji) udělám kávičku…

 

P.S. Znáte už „Kafe a cigárko“? Dobré, co? :-)

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA