Jdi na obsah Jdi na menu

Sdílím: svačiny v listí a jiné

7. 11. 2015

 

 

Někdo objevil krásu ve snídani v trávě, jiný třeba svačinu v listí. Já mám ráda obé, ovšem to druhé jsem tento týden uskutečnila hned dvakrát, a to se svým druhem – Rolničkou. Kromě toho jsme si už asi po tisící fotily pohled na Karlův most či Národní divadlo, počítaly žluté tučňáky na Kampě, dlouho jsme byly ticho a ještě déle jsme povídaly. Hodně o lidech, kteří nás vždycky spíše těší a baví, než prudí či štvou – a že o prudění a štvaní nás vůbec nebaví povídat, poněvadž to pořád dělá kdekdo, jenže na druhou stranu málokdo se umí podívat jaksi do sebe, chvilku nad stavem „stěžuju si“ popřemýšlet – a potom si radši užít svačinu a to ticho k tomu. Hm, upřímně jsem byla opět zklamaná (a opětovně si za to děsně nadávám) lidmi, kteří mluví velmi, zato ve špatný okamžik, lidmi, kteří si nejsou jistí svojí existencí, leč jsou si jisti vinami a zodpovědností těch ONIch. Možná, že kdyby každý místo ukazováčku používal zájmeno „já“, časem by se vytratilo ono „oni“ a z vynásobení JÁjů by vzniklo MY. Jak vidíte, i přesto, kterak nenosím brýle, hledím přímo utopisticky. Ale mě to prostě ještě baví – a tu a tam je to i celkem veselé, neb nejde-li o život, může být řeč o čemkoliv.

Třeba právě takto za mnou tento týden přišla jedna nabídka k sňatku (normálně si mě ten týpek z Olomouce chtěl hned vzít nebo co – a ke všemu to myslel naprosto vážně, zatímco já zcela naopak – a trvám si na svém „nerozumím mužům“ a „až opadá listí z dubu“), jedna paní profesorka mi odvyprávěla další kus své historie a mě to nesmírně obohatilo (a je mi drobet líto, že již více nepřednáší fonetiku aneb Z oblíbeného předmětu je předmět špatně, třebaže dobrovolně, zvolený), jedna exkurze mi dala tolik, co by nezvládla jediná odborná kniha o dětech s nadprůměrným IQ, jeden „debilní“ docent dokázal vyvrátit pomluvy o něm samém a obecně – míním, že kdo ustavičně o „debilech“, Debilita v něm – jedna kladná odpověď mi způsobila šílenou radost (už tolik nešílím – v budoucnu budu přeci jen psát o „prestiži učitelské profese“), jedna smutná zpráva jakoby pokazila vše, o čem výše padla řeč… Jenomže to zkrátka člověk asi nemůže tak brát, neb po řetězci povídání (a v mnoha případech dokonce „povídek“), je třeba příběh vstřebat – a být ticho. Přísahám, že já v každém takovém tichu teďko budu myslit hlavně na Helenku… aby brzy porazila nemoc, nad kterou může získat moc, a zase mi bude vyprávět své příběhy.

Milé čtenářstvo, tak nějak zjišťuji, kterak mlčení je dobrá věc jen potud, je-li skutečně potřeba (avšak o tomto třeba jindy, neb myslím, že vím, že víte…), a že otázka smyslu života (a je to kolikrát pekelně složitá otázka), je tu a tam nehorázně jedno-duchá. Neb život je o lidech, ne o pouhém jedinci, což znamená, kterak je nutné sdílet. Nemíním na facebooku a na dalších vlnách, míním tu vlnu tvořit – radostmi, smutky, pocity, důvěrou, nadějí, vírou… láskou. (* Pozn. autorky: já jsem vás varovala, že jsem občas utope… utopi… pořád dbám na řád, leč stokrát radši na pocity.)

A tedy SDÍLÍM.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA