Jdi na obsah Jdi na menu

Seznam(ovák)

4. 10. 2015

 

 

Právě jsem si prohlédla fotky ze včerejšího seznamováku a – mám velkou radost. Nemyslím z toho, jak na nich vypadám (a nechci ostatně ani příliš myslet na tuto záležitost), ale z toho, že jsem tam mohla být. A hlavně z jedné věci – na fotkách, které jsem fotila já, a tudíž na nich vůbec nijak nevypadám, jsem objevila krásnou věc. I v momentech, jež nebyly vůbec nikterak organizované či aranžované, jsou vidět úsměvy a tak nějak – pohoda. Ať už v řadách našeho „pořádajícího“ týmu, tak i mezi prvním ročníkem. Tihle „nováčci“ (vkládám do uvozovek, neb já sama si prakticky pořád připadám jako takový nováček) mě nádherně nabili čímsi pozitivním. Připadalo mi, jako by byli stmeleni už před tím, než vůbec přišli na seznamovák, a nás s tím pouze přišli seznámit. Mně osobně ukázali soudržnost, kterou jsem při prvním dni v podstatě nečekala – a obrovsky jim ji přeji do dalších dnů, ba i let (přijde mi totiž nehorázně důležitá jakási pospolitost), druhak jsem viděla nepředstíranou chuť se zapojovat do všech aktivit, které jsme pro ně připravili. Ne, že by to byli nějací hyperaktivní jedinci, to ne, jenže z nich byla cítit energie a snad i motivace. Zkrátka se těší, byť stále nevědí, co mohou od vysoké školy očekávat. Moc se mi líbilo, kterak jsme jim mohli drobet pomoct a poradit i povzbudit – myslím, že o to nám především šlo. Aby se nebáli a hlavně si nepřipadali hloupě jenom proto, že se octli na doposud neznámé půdě. Hm, mám prostě bezva pocit (navíc mi přijde, že jsem ho pěkně popsala :)), na druhou stranu si říkám – možná bych teď i já rovněž potřebovala malý, malinký seznamováček.

Ačkoliv je, viz výše, zcela zbytečné, ba dokonce nepřípustné bát se… Já se vlastně nebojím. Jen mám… strach. A zároveň je to celkem příjemný strach, v němž se i těším. Jo, zní to divně. Možná jsem mohla prostě napsat, kterak se těšo-bojím. Mám totiž v hlavě nastavené určité věci, které… jsou tam a tak – určitým způsobem. Není to očekávání ani ambice, spíše věci, jimiž, a ať už chci nebo ne, si brzy projdu. Jako praxe, bakalářská práce, ke které jsem si zapsala seminář, zahraniční stáž, vyučování ve školce – zpívánky a flétnička, na kterou jsem si dneska po delší době zapískala a upřímně se bála odezvy od sousedů („Ovčáci, čtveráci“, „Prší, prší“ a podobné pecky) – naštěstí nebyla žádná, a tedy se těším na večer, poněvadž to pokročím ke „Skákal pes“ či „Pec nám spadla“. A kromě toho jsem si konečně troufla i na doučování. Jako ne mě, jakož já někoho. S velkou pokorou a pozorností jsem se chopila francouzštiny, přesněji řečeno jedné obrovsky šikovné a milé dívenky – uvidíme, co z toho vzejde, každopádně já do toho dám vše, co jen se vejde.

A ostatně – do všeho. Budu si představovat, že chci jako upéct nešizený dort, který by chutnal výborně a udělal by tak radost jak kuchaři, tak i někomu dalšímu. Jo, život by mohl být jako dort…

Třebaže Simone de Beauvoir, autorka, jež na mě udělala nehorázný dojem a kterou chci nejen číst, by TO (život, třeba) vyjádřila například takto:

„Radosti a utrpení v životě člověka jsou přiměřené jeho zásluhám.“

 

Tož ať žije radost!

 

 

P.S. Vřele doporučuji film "Pride" - pro radost.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář