Jdi na obsah Jdi na menu

Testovací měsíc

22. 1. 2015

 

(...)

 

Kterak se blíží únor, a je věru fajn prolistovávat se v diáři až k němu, říkám si, že bych TOHLE snad už i mohla přežít. A to v různých rovinách – myslím, že pojem „zkouškové“ je více než příznačný. Člověk je testován nejen z vědomostí, a konečně si dokážu představit, co tohle všechno obnáší, jakož je prověřován jaksi celkově – jako charakter, temperament, v oblasti schopností i těla. A mnohdy to není žádná sranda, ačkoliv člověk vidí na cíl, přitom i dobře ví, čeho chce (a může) dosáhnout. Jenže to není tak, že by šel rovnou k vytyčeným cílům, poněvadž do cesty vstupují překážky, samozřejmě. A ona překážka hned neznamená nepropustnou bariéru – na řadu možná právě nyní přichází „celková prověrka“. Myslím, kterak je důležité si připustit, že přímá cesta nevyšla, a proto je třeba být otevřen další cestě – věřit jí. Načež odhodlaně vyrazit. A tady si dát okamžitě dobrý pozor na nástrahy jakéhokoliv očekávání, beznaděje, podceňování, přeceňování, nedůslednosti, demotivace, jelikož to jsou nejúčinnější páky, na něž stačí jen sáhnout, aby člověk znejistěl, následně byl nasměrován k podlehnutí. A proč a (k) čemu tak rychle podléhat?

Domnívám se ale, že neúspěch jako takový, alespoň nějaký menší, je jednou za čas asi vážně potřeba, neboť není smrtelný, ba spíše naopak – může léčit, například nezdravé ego, které tu a tam prostě zapomene na pokoru a přiměřené sebevědomí. V případě demotivace pak může pomoci jedině motivace. Vím to podle sebe – přišlo mnoho demotivujících prvků, avšak těch motivujících přišlo mnohem víc. Jde však o to všímat si i různých drobných signálů, které mají superschopnost říkat: „makej“, „běž“, „nevzdávej to“, „ještě kousek“ nebo „zvládneš to“. A taky – mít radost z úspěchu, i když se třeba jedná pouze o test pouštějící k dalšímu testu. Je neuvěřitelné, jak úspěch, byť sebemenší, má člověk nutkání považovat za samozřejmost po delší takové sérii. Ne, vždyť člověk musí umět prožít radost, štěstí z překonání překážky (vlastně i sebe sama) jakbysmet. Teprve potom má její překonání smysl, navíc na nějakou dobu naplňuje lidskou duši klidem. A moje vyhlídky?

Patrně až do 30. ledna, „zkouškové“ sice trvá do 14. února, ovšem já krásně, poměrně ambiciózně, věřím v 30. leden, budu proměnlivě v ne/klidu, v ne/rovnováze, v ne/jistotě… Budu číst, učit se, vstřebávat a snažit se chápat plno informací, do toho budu dobírat druhou dózu kávy, v očích Rolničky budu i dál vidět sama sebe (a nepřestane mi to připadat praštěné), budu se stylizovat do role upíra, který, naštěstí, ve svém nočním režimu nikomu nelétá pít krev, před další zkouškou z francouzštiny budu mít dost možná i horečku (prvně se mi to stalo u Záviše), do menzy budu kráčet s chutí, ačkoliv sotva tam přijdu, zjistím, kterak nemám ani pomyšlení na jídlo, budu zapalovat vonné svíčky, jejichž mihotavý plamen mi způsobuje blažený pocit (jejich vůně čas od času halucinace), budu uklidňovat spolustudující (leč sama v sobě zůstanu totálně „pokakaná“), budu si užívat volný čas a procházky po boku blízkých (na Ty další blízké, přesto dál ode mě, budu hodně myslit a smát se), v nákupním středisku, kam jednou za čas zkrátka musím, nebudu podléhat konzumu, stejně tak chuti rozbít pár lidem tlamu, budu šťastná za vzory, k nimž mohu vzhlížet, a přece se při tom nemusím hrbit (J´adore les Gens qui m´entourent!), budu se těšit Domů a dny, kdy si budu moci oddychnout; do té doby se budu držet motivace, která mě vede, a?

Snažit se vydechovat (načež i dýchat) pozitivní (vz)duch.

Myslím, že to přežiju.

Možná si to ještě i užiju.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA