Jdi na obsah Jdi na menu

Z domova

1. 7. 2014

 

Pozorovala jsem to dlouhé chvíle. Jsme prostě taková normální rodinka. Zrovna vytrvale pršelo a všichni jsme byli přítomni v té nejfrekventovanější místnosti u prarodičů na chalupě. V kuchyni. A seděli jsme u jídelního stolu, na lavičce pod oknem, někdo postával po boku babičky, děda se na kolečkovém křesle přišoupl mezi obývák a kuchyň, aby věděl z rádia o tom, co se děje ve světě – obývák, i tom, co se děje doma – kuchyň.

Babička nechť je důkazem ženy, která bez problémů stíhá více věcí najednou; povídat, čistit si brýle, poslouchat, zahušťovat polévku, ukazovat fotografie z posledního výletu do Františkových Lázní, svolat rodinu k obědu… Klobouk dolů! (Jen pořád nevím, zdalipak se ty všechny úkony s přibývajícím věkem jaksi přibírají, poněvadž třeba já bych teď stěží zvládla tolik činností najednou, natožpak zahustit polévku. Babička je prostě… babička. Zkušená žena, jež zvládá spoustu věcí, přitom s laskavou tváří a úsměvem.)

Dědeček je starostlivý muž, který alespoň jednou do měsíce prodává chalupu. (Což vím od babičky.) Mnohdy na něm vidím nespokojenost dokonce se sebou samým. A dobře vím, že děda je dříč tělem i duší, dítě se šedivými vlasy, puntičkář, jenž umí ustlat postel jako málokdo, hlava rodiny, která vzbuzuje respekt, tím spíše, že má smysl pro humor, dokáže moudře poradit a nebojí se druhého patřičně pochválit. Jestli bych si něco přála – pusu od dědy na promoci.

Pak je tu ještě teta s nápisem „LOVE“ na tričku, s blond vlasy, se schopnostmi vcítit se a hlavně člověka pochopit. Kromě upřímnosti a srdečnosti na tetě obdivuji samostatnost a nezávislost – na mužích… i na počasí – dobrá nálada za jakýchkoliv podmínek.

Opodál neposedně na oběd vyčkává i sestřenka. Právě si prochází obdobím puberty, a to snad už mluví za vše, ne? I když… sestřenka je veselé, energické a značně trhlé stvoření, které ještě neví, co bude za pár dní. A co zítra. Tím však nevědomky zabraňuje tomu, že by se čehosi bála nebo propadala nejistotě. Zkrátka žije přítomností a umí si užít každou chvíli. Velmi jí fandím a i v budoucnosti budu držet palce. (Trhle zkusím i ty na nohou.)

Hezkou chvilku koukám rovněž na malého-velkého brášku a na jeho velkého-malého taťku. Samozřejmě i na moje životní ženy – spokojeně vypadající mamka jí třešně, milé starší dvojče… čokoládu? (Ne, je to oplatka.) Klučičí část rozeberu někdy příště, s osudovými ženami odhalím i sama sebe. (Zrovinka dneska jsme byly společně bruslit, ale sportovní styl patrně nestojí za řeč.) Inu, ten méně sportovní si zatím nechám pro sebe.

Každopádně – jsme prostě taková úplně normální rodinka. A kdybych se jmenovala jako moji prarodiče, v kolonce příjmení stojí „Homolková“. I tak bych ale byla šťastná, že do té rodiny patřím.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA