Jdi na obsah Jdi na menu

... to je

2. 9. 2015

 

 

Po dvaceti dnech jsem byla doma a, mimo jiné, užila si postel (leč je to neuvěřitelné, i dnes zase ještě ulehnu na karimatku – a pod stan se mi tímto definitivně nechce), po dvanácté jsem chodila spát, podesáté viděla Harryho Pottera – u sedmého dílu, druhé části, brečím vždy nejméně třikrát – a poprvé jsem „chytila“ angínu tím způsobem, že jsem ji snad doopravdy jakoby chytila; přesně v momentě, kdy na mě jeden mrňousek z tábora jaksi… prsknul. Inu, nemohlo to dopadnout jinak, ale vlastně ani lépe, poněvadž už jsem zdravá, dokonce jsem již hrála na klavír i fotbal, mimochodem – z našeho fotbalisty je třeťák (všimněte si, laskavě, jak jsem se vyhnula veškerému sentimentu). Ještě nedávno to přitom byl… Ne, já vím, žádný sentiment.

Já se do školy připravuji pečlivě. Což, momentálně, znamená zároveň pomalu. Poněvadž mám zítra ještě jednu zkoušku – tedy… Svatoňka ji má… jenomže… tohle zkrátka příliš nerozlišuji – musím přeci pořádně dělat jen jednu věc, abych se pak mohla soustředit na další. Ovšem knihovnu jsem již navštívila, hned několikrát, ba jsem si udělala radost a jednu knížku si koupila. Takže budu číst.

Až zítra zvládneme zkoušku z té histologie (či co), oslavíme to tak, že odjedeme; z města, pryč. Tam je nejlépe, když jsme. Hlavně spolu. Byť kola a knížky jsou s námi. A taky běžecké boty (Svatoňka o tomhle ještě neví). Mimochodem – mamka zase neví, že stále chci králíčka, jak mi to slibovala dvě desetiletí. A já jenom nevím, jestli by případnému králíčkovi (Bohoušek by se jmenoval) nevadilo cestování z domova domů. Musím to znovu promyslet.

Ostatně jako jsem promyslela, jak je to s tím doma – Most a doma – Praha. Jelikož mi strašně naštvala poznámka mé jedné kamarádky, zda se stále vracím do toho „zapadákova“. Ačkoliv absolutně nejsem konfliktní typ, tohle mi fakt vadilo, a tak jsem to nedokázala nechat být. Vždyť přeci – člověk se někde narodil, někde vyrůstal, někde chodil do školy, někde poznal své přátele – TAM někde má rodinu a právě tam, a právě proto, má už navždy svůj domov. Což na druhou stranu nevylučuje poznávání jiných míst, ulic, domů, lidí, měst. Ba naopak – člověk až díky tomu pozná radost z objevování, zkoumání, pozorování. Třeba mně se Praha tuze líbí, jsem z ní naprosto unešená – duševně jsem tady doma. Zatímco jaksi srdečně – patřím do Mostu. A přitom nemám pocit, kterak bych přímo severu něco dlužila – já mám totiž spíše pocit, kterak je tohle přirozené – jednou, až přijde čas, a budu-li mít co nabídnout, zkrátka dám. Obecně – myslím, že je dobré nezapomínat a vždycky vědět, odkud pocházíme.

A při cestě dávat pozor. Stačí například přehlédnout kabel České televize vedoucí do Činoherního klubu (protože vy zrovna sledujete ty všelijaké divné ženy v ulici Ve Smečkách…) a hned máte odřené koleno. „Dávat pozor“ je důležité, uvědomila jsem si, že tuhle frázi píšu/říkám celkem často, třebaže mi až doposud unikal její význam. Alespoň já tím míním opatrovat se fyzicky, jakož i psychicky (zní to divně) – vysvětlím: jde o to hlídat svůj klid a pohodové rozpoložení. To máte samé uprchlíky, islám, daňové úniky, podvody, korupci, peníze – co asi tak v člověku mohou vyvolat takové, leč velice důležité, informace? A to je právě ono; nelze je ignorovat, už jenom proto, že se týkají všech a nejsou to žádné výmysly. Takže člověk musí vzít do rukou to, co ovlivnit může. Úplné drobnosti – ranní pozdrav, snídani, kam půjde na procházku, s kým půjde, co chce poslouchat a taky – komu a jak by mohl udělat radost. Poněvadž o tom to tady je. Strašně jsem se bála, že se v tomto třeba pletu, že to jednou zjistím a že kvůli tomu ztratím chuť… Ale ono to tak je. Tedy já to tak pořád vidím, a proto ani nemusím přehlížet, co se doopravdy děje, ovšem zároveň mohu pozorovat radost. O tom to je.

A já jsem vám, i o tom, zase jednou chtěla napsat.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA