Jdi na obsah Jdi na menu

O (rozdílných) pocitech

9. 2. 2015

 

 

Už celý půlrok má:

Babička pocit, že jím daleko méně, než jsem jedla kdysi, totiž že v Praze patrně dokonce vůbec nejím. Nevím, jak babička dospěla k tomuto závěru, každopádně její kuchyně pro mě zůstává naprostým vrcholem kulinářského umění, byť v menze to taky není špatné. Myslím ale, že i kdybych bydlila přímo v kuchyni Arnošta z Pardubic, babičky názor na moje „nejedení“ se beztak nezmění. Vlastně mi to ani nevadí.

Děda strach, kterak mi na každém kroku hrozí nebezpečí. Tím, že všude chodím s Rolničkou, jsem ho stejně neuklidnila, přitom Rolnička je skrytý „bouchač“, a tak, přijde-li řeč na Prahu, město plné recidivistů, pedofilů a divných lidí, musím dědu ujišťovat, kterak i v metropoli žijí docela normální lidi, a to docela normální život. Po takovém ujištění se děda obyčejně vyptává na školní záležitosti, na které se mu snažím podávat maximálně vyčerpávající odpovědi, takže mi děda při dalším setkání vypráví, co zjistil o Rettigové, jaký profesor studoval tentýž obor jako já, jaké bych mohla mít později uplatnění a podobně. Z Litvínova pokaždé odjíždím s pocitem, jenž se podobá tomu lepšímu „popřednáškovému“ – jedná se o obohacení, naplnění, zájem, motivaci. Báječný pocit.

Pár lidí tendenci pouštět se do hry „rýpni si do Pražáka“. Upřímně – je to úsměvná hra, protože se při ní zřídkakdy ubráním smíchu. Někdo „Pražáky“ již z principu pohrdá, druhý jim bezmezně závidí „příležitosti“, jiný je obdivuje pro náročný (rychlejší) způsob života. Směju se, neboť prostě díky předsudkům existují kategorie typu „Pražák“, „Ústečák“, „maloměšťák“, „vesničan“ a tak různě. Přitom lze patřit do všech, a to nezávisle na místě narození. Je zajímavé o tom přemýšlet, je potom velice příjemné to celé vzít zkrátka jako takovou hru, kde v podstatě nikdo nevyhrává ani neprohrává – je to hra s více možnými odpověďmi, je to navíc, jak předpokládám, nekonečná hra.

Mamka dojem, že potřebuji nové věci, že si snad sama nedokážu zajít koupit boty či zimní bundu. Ve skutečnosti nové věci nepotřebuji, a proto taky nikam jít nechci – tím „nikam“ myslím mezi nákupuchtivé jedince, kteří však zcela jistě nové věci potřebují. O mém dostatku jsem schopná mamku přesvědčovat pouze několik úžasných týdnů, pak přijde zlom – konec klidu – vstupenka do prostředí, které mě zajímá přibližně jako kozu náklaďák. Fajn, jednou za čas to snesu, i zkoušení v kabinkách přežiju; nakonec má mamka radost, že pro mě něco mohla udělat, já mám radost, neb mě čeká dalších pár úžasných týdnů. Maminka a babička jsou dvě úchvatné ženy, které obdivuji pro jejich smysl pro empatii. Naprosto je ale chápu. Prý jednou rovněž budu taková…

Teta radost, kterak má důvod jet do hlavního města. Spolu se sestřenkou si za námi (mnou a Rolničkou) rády zajedou. A jejich návštěva nás vždycky potěší. Je to takový malý úspěch „čekat hosty“. Zní to fakt dobře. A nejen to. Po společném obědě vyrážíme na výlet. Naši hosté by raději do „víru města“, my zase někam k výrům, do přírody. Většinou dojde na milý kompromis, takže jsme spokojené všechny.

Honzík štěstí, že jsem, a speciálně vůči němu, trpělivá. Bráška se totiž patrně domnívá, kterak neexistuje lepší způsob, jak mě ráno jemněji probudit, než dloubnutím, jako mě, do oka. Inu, děti. Ovšem jak dlouho ještě zůstane dítětem, bude tím, kdo mě učí svět vnímat jakoby krásně? A tedy nevadí – i dloubnutí do oka se dá krásně zvládnout.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA