Jdi na obsah Jdi na menu

O dvou vraždách a NHL

22. 2. 2016

 

 

To bylo tak.

NEJPRVE jsem hnedka dvakrát málem zabila svého bratra.

Bratrovražedkyně. Děsivé slovo.

Naštěstí to bylo omylem (svým způsobem), obojí, druhak – přežil to. Bohudík.

Neb Honzík (nově) a já (už zase) ujíždíme na NHL, společně strávené víkendy probíhají vždy podobně.

Po zhlédnutí několika videí či úlomků ze zápasů listujeme knížkami o této úchvatné hokejové lize. Já stále (zatím celkem neúspěšně) vnucuji mrňouskovi Wayna Gretzkého, on mě na oplátku pokaždé zahltí „charaktistikami“ brankářských mágů, které, za mé nepřítomnosti, vyčte a uloží si do paměti. Následně si každý losujeme svého hráče (Honzík brankáře, já většinou útočníka), kterého pak hrajeme a do kterého se zhruba na deset příštích minut přeměníme. Takže já s přehledem válím jako Jágr, zatímco mé pokusy o gól úspěšně maří neprůstřelný Brodeur. Obvykle naše výkony patřičně komentujeme (tu a tam dojde i na drsnější slova – tož hokej je přeci drsný sport), ale nikdy se na sebe nenaštveme, natož abychom praktikovali pověstné bitky – na zemi se svíjíme pouze v případě záchvatu smíchu (přijde mi, kterak u Honzíka tyto stavy způsobuje předčasná puberta, já patrně… patřím do zcela jiné kategorie). Zhruba po hodince hry již máme řádně propocená trika (Honzík dres), takže po vzájemné gratulaci a poplácání se jdeme směr koupelna (cestou mamka řekne bráchovi, že je celý uřícený a ať už toho necháme, načež souhlasíme a mažeme si opláchnout obličeje). No a pak nezbývá než zapnout playstation, vybrat týmy a – začíná nemilosrdný souboj mezi borci nejlepší hokejové ligy světa! (Ani v této fázi se na sebe nikdy nenaštveme – hrajeme společně za jeden celek.)

Ovšem – jelikož mrňousek sedí na dřevěné houpací židli, zřídkakdy se jaksi nezhoupne. Tentokrát to ale přehnal. A já si toho všimla. Takže jsem se včas natáhla ze své židle (já obývám jezdící židli na kolečkách), abych bráchu vrátila zpět do stabilní pozice. Jenomže! Byla to právě moje židle, která se zvrhla dříve, následoval Honzíkův prudký pohyb vpřed (asi mě chtěl, brankář, chytit), dva více nenapodobitelné pády ze židlí a co hůř – nepříjemné přistání. Mrňousek na tvrdou kluzkou podlahu, já na tvrdá ostrá Honzíkova žebra. Po několika minutách breku (chudinka můj malej!) a utěšování jsme usoudili, že s hokejem pro dnešek (raději) končíme. Ale cestou do obýváku (měli tam na stole mnoho zajímavých věcí k ďobání a v televizi Souboj Titánů) jsme se děsně smáli. Páč i pád na držku, je, koneckonců, pohyb dopředu. (Baví mě Honzíkovi předávat podobná životní moudra.)

A pokus o vraždu číslo dvě? To je již kratší záležitost. Leč sama nesnáším „bafání“, „bafám“ (vykládám si to jako obranu před touto nesmyslnou rádoby srandou). Takže – když jsem slyšela brášku, jak si to vesele štráduje směrem do pokojíčku, bystře jsem zapadla do nejtemnějšího rohu pokoje a tiše jako myš (mimochodem – taková myš přitom nadělá pořádný kravál!) jsem vyčkávala na příležitost k „bafu“. Už byl mrňousek v pokoji, zády ke mně, když jsem hbitě opustila svůj úkryt a s výkřikem „Baf!“ jsem Honzíkovi sáhla na ramena. Hm… myslím, že se lekl. Dost lekl. A opět byl na zemi. Po prvotním šoku na mě skočil a bušil do mě a po chvíli jsme se zase oba svíjeli na koberci a děsně se řehtali.

A co mám na hokejovém dni vůbec nejradši? Konec dne. Nebo když se k němu schyluje. Sice v tento moment vím, že se opět o něco zkrátil čas strávený v Mostě, ale stojí to za to. Jít si lehnout s pocitem, že jste si den na 100% užili (na 100% po svém), že jste třeba i někomu udělali radost a hlavně – ten pocit, že milujete. A že jste milováni. Pravda, často o některých věcech silně pochybuji, jakož sama o sobě, avšak zavrtaný brácha v mém břiše, pusa na dobrou noc a slova „buď tu se mnou, než usnu“ jsou pro mě důkazem, kterak si v jistých životních okamžicích nemusím nic dokazovat. Vůbec nic.

Jo, a daleko radši než roli Jágra mám roli ségry. Absolutně.

POTOM začal semestr.

A upřímně – ani nemohl začít lépe (myslím to vážně). Když tedy nebudu počítat ranní vstávání, atmosféru v rozespalé tramvaji nebo roztržený rukáv u nové košile (a já jsem si ji zrovna oblíbila!) – kliky na školních toaletách jsou prostě zrádné… Inu, zkrátka nebudu tyto maličkosti počítat.

Je to bezva! Super! Paráda!

Zatím mám energie dost, úkolů pro začátek vcelku málo a motivace – ta je, a právě i díky pondělku, veliká.

Takže… to bylo tak.

Je fajn jít si lehnout s dobrým pocitem.

Dobrou noc.

 

 

P.S. Poslední dobou nestíhám snídat. A už zase piju kafe.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář