Jdi na obsah Jdi na menu

O kávě, štěstí a lidech

26. 5. 2016

 

magritte_golconda.jpg

 

Šťastní lidé čtou a pijí kávu. Dle sympatického názvu nové knížky od Agnes Martin-Lugand jsem právě ten nejšťastnější člověk na světě. Co se týká kávy, tak ta je navíc výborná, věcí ke čtení také není nedostatek, přičemž má četba je nyní obohacena, v rámci zkouškového období, o skripta, prezentace či seminární práce – cítím se nyní být již docela blízko úpatí kopce jménem Moudrost – navíc jsem ten šťastný člověk, který čte a pije kávu.

Popravdě, zkouškové období prožívám pokaždé v několika fázích. V úvodní fázi jsem vystresovaný školáček, z tohoto stavu se, díky kávě, přípravě, prvnímu menšímu úspěchu a fungování podporných systémů (kolektiv z Pankráce, přátelé, kamarádi na telefonu, rodina, plyšový Olaf), postupně dostávám do fáze mírně sebevědomější – tlak již nepřekračuje nadprůměr, na toaletu chodím jako běžný člověk, nekoktám – přičemž, podaří-li se mně zvládnout alespoň polovinu zkoušek, stává se ze mě pohodář hýřící optimismem. Tuto fázi mám nejraději do té doby, než se mi vygeneruje e-mail o změně studijního výsledku – a k žádné změně přitom třeba nedošlo… Následně se tedy vracím na začátek zkouškového cyklu a – momentálně se nacházím v té své nejoblíbenější fázi; a netroufám si zatím ani pomyslet, že by to už takto mohlo zůstat. Ví bůh, přijde-li výbuch. Inu, zkouškové období je zkrátka napínavé do poslední chvíle (lze to snad připodobnit ke čtvrtfinálové bitvě mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými), vyčerpávající a dobíjející zároveň (vychází mi z toho, nemohu si pomoct, zcela nulová energie…) a čas od času je to i sranda. No a v momentě, kdy se vám v elektronickém indexu objeví zelená fajfka, zkouškové období je jedna z věcí, kterou neskonale milujete. A pochopitelně toužíte získat další takovou zelenou fajfku.

Ostatně, během zkouškového období člověk nemusí chodit do školy – a vlastně by nemusel chodit vůbec nikam. Upřímně, já jsem této výsady hojně využívala v prvních dnech této periody, ale to souviselo s mou „zkouškovou nemocí“, která již naštěstí odezněla. Já totiž, povolím-li svůj každodenní režim a do toho se stresuji a uvěřím-li, byť jenom na chvíli, klišé, že jsem „pod tlakem“, tak velice často onemocním touto zákeřnou chorobou, jež naštěstí lze léčit poměrně snadno, a to nejlépe tak, že na ni člověk prostě zapomene. Takže jsem zapomněla a mám dost místa na daleko zajímavější věci.

Jako trávit čas tím, co mě naplňuje, nebo být s těmi, které mám ráda. To mi připomíná – například taková výuka flétny je bezproblémová do té doby, než se dozvíte datum besídky (14. červen bych klidně zrušila). Na moment přesně vám děti vypoví poslušnost – levá ruka přeci patří nahoru! Ale to nevadí, to přežiju. Říkám si, kterak se možná více hodím pro starší děti. Moje V. je kupříkladu naprosto úžasná. Byť to možná nebude znít tak profesionálně, francouzštinu si, ač pod mým vedením, procvičujeme obě, navíc mám pocit, kterak ta holka mi pokaždé poodkryje pravdu, že učit se člověk musí pořád. V. je navíc skutečně výborný člověk; vždycky si říkám, jaký já na ni asi mohu mít vliv. A v tom si vždy vzpomenu i na Jeníčka. Přemýšlím, jestli determinace starší sestrou je později význačným rysem u mladšího bráchy. Raději nebudu přemýšlet o tom, co asi nastane v případě, jsou-li ty starší sestry dvě.

Inu, v blízkosti toho úpatí, jež jsem zmiňovala kdesi na začátku, člověk přemýšlí o lecčem. Třeba i o tom, zda je tím, co jí, jak se říká. Totiž, od té doby, co do naší ženské pankrácké cely přibyl muž, dost věcí se změnilo. Posílily se například naše rituály „jednoty“, ovšem to s sebou přineslo i úskalí „společného hodování“, jež probíhá, naneštěstí, zejména ve večerních hodinách. Takže jsme si včera řekli „dost“ – „vždyť jinak budeme vypadat jako vepříci“. Ne, že bych chtěla přejít na požívání obilných klásků či králičí stravu, přesto jsem nad tímto uvažovala a – ano, člověk je v podstatě tím, co jí, stejně jako tím, co pije a čte. A také tím, jak a o čem přemýšlí, zrovna tak tím, jak o něm smýšlí ti druzí, jak jej spoluutváří. Tolik tedy k determinismu. Za okamžik si zajdu pro činky.

A k večeru se projdu, samozřejmě rychlochůzí, a velice rychle též projdu nákupním centrem, koupím si banány a jeden tmavý rohlík, a snad i bleskovou rychlostí seženu černé baleríny. Mimochodem – nemám ráda baleríny, ale zítra to nějak překousnu, neb brigádička v hotelu mě láká. Když to vyjde, budu se hlásit do první snídaňové brigády!

A jestli vyjde i „dossier“, které už čítá 32 á čtyřek, pak v pondělí konečně pošlu přihlášku na univerzitu do Amiens a budu čekat, zda se mi v příštím zimním semestru skutečně splní jeden z mých snů, se kterým jsem šla studovat školu vysokou, totiž učit se a být poučen studiem v zahraničí. Upřímně, mám z toho zatím takové smíšené pocity, zatím se prostě těšo-bojím, na druhou stranu – vím, že to zvládnu. A navíc nebudu jediná, a nebudu tam sama! Jo, asi se začínám hlavně těšit.

A beztak – na domácí univerzitu nehodlám zanevřít. Za ty (skoro) dva roky mi toho dokázala už tolik otevřít. Samozřejmě, oči – upřímně nenávidím učení na výkon, nesnáším povrchnost a taky tu debilní „duši davu“ – na druhou stranu, ty oči uviděly i mnohem krásnější věci, jako touhu vzdělávat se, důvěru a přátelství – a tedy nevěřím, že univerzita je v zásadě „chrámem vzdělanosti“, vždyť je to v první řadě „chrám lásky“, kde poté může vzkvétat tolik věcí – i ta vzdělanost, to je jasné. Bez práce nejsou koláče… jako bez lásky není… ničeho. Bingo! Zhlédla jsem Saturnina a zhlédla se v něm, nikoliv v tetičce Kateřině. Mimochodem – fakt nemám ráda, a s tím předchozím už toto prakticky nesouvisí, když mě, nedej bože v e-mailu, lidi oslovují „Katko“ či „Katuško“… jako… proč?! Proč ne? Protože je to prostě odporné, divně ne/osobní a zkrátka si nemohu pomoct, ale nemám to ráda. Tato neláska by se ještě dala přirovnat k té, když vám tiskárna hlásí chybu tisku, aniž byste cokoliv udělali špatně. Nebo té, když narazíte na „sluníčkáře“, který zásadně odmítá váš názor, že někoho nemusíte, chraň bůh – dokonce nemáte rádi – stejně tak odmítavě přistupuje k vašemu tvrzení, že někoho rádi máte. Již dlouho pochybuji o tom, ve více situacích, že žijeme v demokratické společnosti – a tu nechutnou a omezující nesvobodu si přitom pořád vyrábíme sami, svou nezodpovědností, stupidním strachem či nepochopením „svobody“ – nedávno zemřel Adolf Born, který krásně ilustroval i knížku aforismů Jiřího Žáčka, no a právě jeden takový mě teďko napadá, hodí se sem:

„O českém charakteru –

co bych vám o něm řek…?

Beztak si nevyberu –

buď je to šmejd či drek.

 

Kanada! Zéland! Peru!

Kéž bych byl Skot či Řek!

Žít šťastně na severu

či u biblických řek!

 

Máš syna nebo dceru?

Co zdědí? Na mou věru –

jen závist, strach a vztek.

 

Jsem skeptik v každém směru –

a právě tím se žeru.

I´m sorry. I am Czech.“

 

… tak, to tedy byla taková malá, závěrečná, vsuvka k mému užírání se tím nešťastným čecháčkovstvím.

Ve skutečnosti jsem velice šťastný člověk, a rozhodně se neužírám, když už, tak daleko spíše upíjím.

Vždyť šťastní lidé přeci čtou a pijí kávu!

A vůbec – ať už děláte cokoliv, štěstí je na dosah.

 

 

P.S. Tak že bych v sobě přeci jen skrývala kousek tety Kateřiny?

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA