Jdi na obsah Jdi na menu

O koloběhu

3. 3. 2015

 

 

Dneska mi to konečně zase vyšlo. Pozorovat západ slunce. Nádhera. Mám na to totiž dokonce svá oblíbená místa. Jedno se nachází poblíž nábřeží, druhé na Vyšehradě. Dnes jsem se rozhodla pro to první, tedy první uvedené, protože oranžová obloha a zvlněná hladina Vltavy – úchvatná kombinace! Jestli jsem byla sama? Kdepak. Se svými myšlenkami. Vychutnáváním si každého kroku v předjaří byly rychle rozhýbány, na mole jsem je nechala usadit, postupně jakoby splynout s pohybem vlnek na hladině. A cestou domů jsem po těch vlnkách plula, nechala jsem se jimi doslova unášet. Zjistila jsem, že občas člověku nikterak neuškodí zapomenout na zaražení sluchátek hluboko do uší. Poněvadž i přirozené zvuky prostředí v sobě mnohdy skrývají krásnou, byť třeba již zapomenutou melodii. Ovšem tahle potom nevstupuje do nás, jakož spíše naopak – je kdesi v nás – a dáme-li jí alespoň chvíli prostor, jemně se dere ven a dokáže rozezpívat i vybledlé barvy. Každodenní šeď náhle rozkvétá.

Kromě toho – začal nový semestr, a to rychle, se vším všudy – o pohodlné každodennosti i kvůli tomu teď asi nelze úplně hovořit. Myslila jsem si, že jsem již „zaběhnutá“ a že mě tudíž nic nepřekvapí. Jenže! Připadám si naprosto stejně jako v říjnu – co TO sakra je? Co tu dělám? Kdo jsem? Co chci? Do popředí napochodovala filosofie. Kateřino!? Pan Mozek přišel pro pojmenování tohoto stavu se slovem „imbecil“, pan Gůgl toto pojmenování dokáže vyslovit jako nikdo jiný…

Ale nebojím se, nebojte se, depresi, kterak se v životě nemohu naučit veškerému vědění, jsem zabránila – zvolila jsem si raději upřímný obdiv těch, kteří skutečně vědí – domněnce, že se nemohu naučit ani zlomek z toho, co oni vědí, doposud přitakávám, jenomže je to celé takové hezké, jelikož cítím, jako by se mi s každou další novou informací, a novým pohledem na ni, kousek po kousku otevíraly oči. Nejde o to připadat si hloupě, například jako ten „imbecil“, jakož o to připadat si dobře – navzdory své hlouposti. Ona navíc není hloupost jako hloupost (inu, velice chytrá věta…), neboť když se občas pozorně porozhlédnu kolem sebe… „Ono je lepší mluvit s chytrým člověkem o něčem hloupém než s hlupákem o něčem chytrém.“

Konkrétně Seda. O čem my si to vlastně ustavičně povídáme? Abyste rozuměli – ona umí francouzsky, mluví francouzsky, kdežto já se učím francouzsky, zkouším mluvit francouzsky – je ten rozdíl trochu patrný? Zkrátka si v jistých chvílích nejsem jistá tím, co přesně znamená to, co řekla. Na druhou stranu vždycky vím, jak to řekla i proč to řekla. Jednak jde o komplexní obraz (výraz, kontext), druhak o přesvědčení, kterak si cosi sdělovat chceme. A pokaždé si připadám dobře. Víte, zdá se mi zajímavé na moment se pozastavit nad smyslem komunikace. V určitých situacích. Třeba já a Seda. Nebo matka a novorozeně. Děda a vnuk. Jestli jde nutně o ty informace? Samozřejmě – často ano, ale tu a tam zkrátka existuje ještě cosi, co do jisté míry stojí dokonce i nad hodnotou informací. Jako by je to přesahovalo. Pocit sounáležitosti. Radost z bytí. Štěstí z blízkosti. Touha chránit a důvěřovat…

Poznala jsem TAK v posledních měsících další lidi. Nepíšu „nové“, jelikož to se sem nehodí. A „další“ píšu právě proto, že jsem pochopila, kterak nelze plynout a alespoň okrajově se nedotknout břehu. A na něm je přeci spousta rostlin, písku, kamínků. Voda sice nemůže pojmout takové množství věcí, přesto – dotkla se břehu – s sebou si vzala to, co dokázala pobrat (a sama přitom snad po sobě zanechala kapku života). Objem vody je nyní možná o něco hustější – plavou v ní kousky toho, co po cestě minula. To máte jako u člověka. Je fajn si říct, že v tom nikdy neplavete docela sami.

... Tak mě ale, v souvislosti s mojí envigogikou, napadá –

měl by i v takovém případě člověk šetřit vodou? :-)

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA