Jdi na obsah Jdi na menu

O koncích a začátcích

21. 9. 2017

 

p04zmb12.jpg

 

Jelikož náš jídelní stůl postupně zarůstá lesem květin, říkám si, že bych možná mohla státnicovat častěji. Ačkoliv – jsou věci, které jsou jakoby sváteční a opakují se pouze v konkrétní dobu, po překonání určitých překážek, sebe samého potom asi hlavně. Vlastně si teď říkám, kterak všechny ty květy a vůně jsou krásným zpodobněním onoho vypěstovaného vzdělání. Které je, nutno podotknout, ostatně teprve vlastně v jakémsi rozpuku. Ale semínko je tedy úspěšně zaseto, nyní „mám posečeno“, jak říkává Taťulda, a v žilách mi stále, leč svět tím zůstal nezměněn, koluje velká radost, úleva, vděčnost, pokora a taky ještě, upřímně, trocha té prvotní euforie z toho, kterak už to mám za sebou. Máme! Samozřejmě i moje Rolnička, Myška nebo Martinka, je to skvělé, magnifique! Byť, a poslední dobou jsem na to měla fakt „štěstí“, se, jak se zdá, vše musí nejdříve pěkně pohnojit, aby to postupně zase mohlo být lepší a lepší, až z toho člověk nakonec vyvázne bez újmy na životě, byť mám popravdě pocit, že, minimálně jedné mé vyučující, bohužel, „ležím v žaludku“ a budu asi ještě hodně dlouho (nestalo se mezi námi v podstatě nic osobního, ale udělala jsem, a mrzí mě to, chybu a zapomněla jsem prakticky u cílové rovinky na jeden termín – a porušila tím pravidlo, což mi však, za obrovského přičinění mé nejúžasnější vedoucí bakalářské práce, bylo odpuštěno…), jenže… inu, nechám to již být a budu doufat – a budu se snažit – a jednou mi snad bude odpuštěno i člověkem, který patrně nikdy v životě sám nechyboval. Pakliže skutečně ne, má můj velký obdiv, neb můj respekt k němu zůstal zachován, to je zcela jasné.

 

A co je mi také zase daleko jasnější – přátelství se neomezuje na věk. Na generační rozdíl. I když je třeba hned dvougenerační. Získala jsem totiž přítelkyni, se kterou mi v kavárně Lucerna na cestu posvítilo tak obrovské světlo. Myslím, že sdílení – radostí, starostí, vtipných historek, smutků, minulosti a zejména potom onoho přítomného okamžiku – je právě to, co tvoří zcela základní a později také neotřesitelný pilíř přátelství. Nevím přesně, jestli se v tomto nepletu, avšak vnímám to tak, že: z přátelství vzniká láska, a to díky lásce samé, jež byla na počátku vznikajícího přátelství.  

 

Přestože musím s rukou na srdci přiznat, kterak láska se mi v minulých dnech snad takto poprvé odkryla ve své úplnosti, kdy jsem kvůli ní brečela a byla „na dně“ (a vůbec – tohle období bylo vskutku bohaté na emoční projevy, přestože si v nich kdovíjak nelibuji; stačilo například, abych si ráno poslechla nově vydanou písničku od Tomáše Kluse nebo… prostě jsem teďko byla často ubulená „jak želva“ skoro pořád, přičemž tuto svou nezvyklou emoční labilitu připisuji také oné dlouhodobě zvýšené hladině stresu, kdy jsem s velikou snahou a napětím ukončovala první cyklus studia, zatímco jsem ve stejnou dobu s maximálním nasazením a úsilím započala první učitelskou praxi jaksi napřímo, „v procesu“). Naštěstí však – člověk padá na dno proto, aby z něj pak zase mohl vstát. Je to sice k nevíře, poněvadž já sama zrovna tuto teorii, „každý si jednou musí namlít…“, neuznávám, přesto však – v poměrně důležitém období mého života se přihlásila ke slovu a – co mě nezabilo, to mě posílilo. Teď už to vím. A On, Muž, kterého miluji, snad taky. Přijde mi to již teďko vlastně i trochu vtipné. Že prý jsou ženy nečitelné. Přitom právě ženy se mi nyní zdají už téměř průhledné. Fakt! 

 

A tak vám musím přiznat, kterak už se mi klíží oči a že bych už chtěla jít spát. Snad mi proto prominete, že si další řádky pro vás nechám na příště. Mám v hlavě myš Lenku. A ještě daleko víc, plno! Zejména ty o tom, jak asistuji. Tedy, abyste rozuměli, jak pracuji jako asistentka pedagoga na jedné základní škole v Horních Počernicích, u žáků VIII.B, kde nyní každý den sedávám v první lavici (vždycky jsem nesnášela první lavice…), vedle sebe mám moc hodného kluka s autismem, který mi dneska do školy přinesl dárek (a zase jsem skoro brečela, můj bože!) – a vůbec, je to pro mě velká výzva, zkušenost, mnoho zážitků, dojmů, postřehů a sebepoznávání jakbysmet. Už se těším, že vám o tom všem napíšu. I o tom, jak na mě padla, ze strany zvídavých žáčků, otázka, co je to prý „pesar“.

 

Musím vám říct: život je bezvadnej!

 

P.S. Cítím ještě potřebu za to VŠECHNO poděkovat. Děkuji!

P.P.S. Těším se už taky na začátek nového semestru a mou oblíbenou kombinaci FJ-PG, přijde mi jakoby správné a přirozené touto cestou pokračovat. (A, upřímně, za dva roky by mě, případně, opět převelice lákal onen květinový lesík...)

A pak...?

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA