Jdi na obsah Jdi na menu

O nás, xenofobně i jinak

20. 5. 2015

 

 

Ono je venku takové spavé počasí, co? Anebo mám spavou nemoc. Ostatně – poprvé v životě jsem, ovšem to bylo již v neděli (že by prvotní příznaky nebezpečné nemoci?), usnula na kulturní akci. No, nehorázná ostuda! Ale naštěstí mě nikdo, kromě Rolničky, které byl nějak podezřelý můj „naprostý klid“, neviděl. Bylo to totiž v kině. A byla tam tma. A pohodlné sedačky… Film mě hezky nalákal i zaujal, to ano, a tak jsme na něj taky vyrazili, jenže nakonec jsem se po klidnějším začátku patřičně hodila do klidu i já; na dobrých 10 – 15 minut (odhadem) jsem se ocitla ve snové říši, potom se probudím a ejhle – Třetí říše a zápletka v čudu. Inu, avšak skončilo to úžasně diplomaticky, takže jsem z Lucerny odcházela dokonale smířená – Paříž byla zachráněna, já odpočatá a svět byl takříkajíc v rovnováze.

Z té se mě avšak nyní pokouší vyvádět děsivé sousloví: „zkouškové období“. Nevím… A proto se bojím! Ba ne, už ne tolik, protože hned z kraje přiletěla první vlaštovka v podobě zelené fajfky ve „studijním informačním systému“ (když už děsit, tak alespoň názvy, co vypadají složitě, což?) ze započtené gramatiky, a já měla velkou radost. „Velkou“ i proto, aby z ní kvůli strachu i dál zbyla ta samotná „radost“. S ní jde pak všecko líp, jen nevím, jak moc na to lze spoléhat. Uvidíme. Času je dost. Možná až příliš… Do konce června!

Každopádně – chvilky, kdy se zrovna neučím či nespím, mi parádně zpříjemňuje „Xenofobní průvodce – Češi“. Jde o knížku s charakteristikou, humorem a předsudky „malého českého národa“ pod heslem: „Předem varován znamená být předem připraven!“, dokonalost (již jsem si s chutí početla i o Francouzích) – jenom vám nevím, zda ta pravda víc rozesmívá, nebo bolí? Inu, nebýt dneska v metru poněkud hlučnějších puberťaček, patrně bych dostala pěkně „na budku“ od nějakého „typického Čecha“ za to, že se směji, neb „smát se v prostředcích veřejné hromadné dopravy je krajně nepřípustné“ – většina se totiž běžně/„normálně“ mračí; takový trochu „dress code“, který beztak není na škodu porušit. Pro vaši lepší představu –

ILUSTRUJI:

Češi se sami o sebe postarat zdráhají. Jsou přesvědčeni, že mají kolem sebe instituce, které to za ně udělají lépe. Najít si zaměstnání není jejich úkolem, ale záležitostí zaměstnavatelů, odborů nebo vlády; dosažení uspokojivé úrovně vzdělání není otázkou odpovědného přístupu studenta nebo jeho rodičů, ale celého vzdělávacího systému. Preventivní lékařská péče není záležitostí českého pacienta, nýbrž jeho lékaře. Tato závislost na nadřízených autoritách by mohla poukazovat na hluboce zakořeněné levičáctví, ve skutečnosti to má více společného s hluboce zakořeněným přesvědčením, že necháte-li se vést, máte lepší šanci na přežití.

Čech není vyhraněným individualistou, ale ani vyznavačem kolektivizmu. Má bytostnou potřebu někam patřit (ať je to zahrádkářská organizace, spolek přátel žehu či křesťanští demokraté). Uvnitř své skupiny se pak chová krajně podivně. Nedostavuje se na schůze, stěžuji si na pravidla a členské příspěvky zaplatí až po druhé výzvě a to ještě na poslední chvíli.

Toto je jedna z nejotřepanějších českých anekdot: Bůh a svatý Petr chodili inkognito po Zemi. Byla studená noc a oni hledali, kam by hlavu složili. Všude je odmítli. Až došli k chatrné chýši, kde byli přijati vlídně a dokonce s nabídkou skromné večeře. Bůh se dal poznat a nabídl svému hostiteli, že mu splní jakékoli přání. „Bože, nemáme nic než párek starých slepiček, zatímco soused má pěknou mladou kozu, která mu každý den dává dva litry mléka…“ „Chtěl bys to samé?“ přerušil Bůh. „Ne,“ odpověděl vesničan, „přál bych si, aby mu ta koza chcípla.“

Schopnost vyrovnat se se situací a přizpůsobit se dle potřeby Češi povýšili na umění.

V průběhu středověku byli Češi poslušní katolíci, pak se stali ohnivými protestanty a nakonec skončili opět jako pokorní katolíci – vše v závislosti na tom, kdo právě vládl. Dvacáté století zahájili jako noblesní demokraté, po jistou dobu byli oddanými komunisty a nyní jsou z nich opět demokraté. Tyto proměny nelze označit za záležitost dlouhých generačních proměn; mnozí z nich všechny změny zažili v průběhu svého života. Ovšem než se nad touto zjevnou liknavostí začneme pohoršovat, vzpomeňme na motýla: z housenky přes kuklu až po nádherné okřídlené stvoření – to vše v průběhu jednoho života. Někteří Češi sdílí s motýly ještě jednu společnou vlastnost, a sice absenci páteře.

Češi jsou přesvědčeni, že se nikdy nestanou bohatými, když budou intenzivněji pracovat, budou chytří, nebo se na ně zkrátka usměje štěstí. Zbohatnout lze podle nich pouze podvodem anebo na úkor někoho jiného. Když má někdo nějakou kvalifikaci, snaží se to utajit. Americké firmy při přijímacích pohovorech v Česku překvapilo, jak se potenciální zaměstnanci zdráhali přiznat, že plynně hovoří několika jazyky, či perfektně ovládají počítače. Vezmeme-li v úvahu historii, pochopíme, že to není důsledek skromnosti, ale opatrnosti. Češi vyznávají rčení, že „není dobré z řady vyčnívat“ (k čemuž soukromě dodávají „jinak budeš po zásluze potrestán!“).

Kdyby to jen trochu šlo, Čech by uvolněnou sedačku v tramvaji raději nabídl psovi, kočce nebo papouškovi než starší osobě.

Velmi snadné je urazit někoho přirovnáním ke zvířeti. K jakémukoli zvířeti. Přičemž „vůl“ je z nepochopitelných důvodů nejhorší. Jedinými zjištěnými výjimkami jsou doposud ťuhýk obecný a netopýr. Tato dvě stvoření zatím v žádné české nadávce či urážce nefigurují.

Češi ve svém vystupování projevují zvláštní rozpor – vzájemnou náklonnost vyjadřují i šťavnatými urážkami. Prohlásit, že někoho uznáváte a obdivujete nebo že ho máte dokonce rádi, je společensky zcela nevhodné. Znemožnilo by to jeho i vás. Na druhou stranu vyjadřovat pochyby o něčí inteligenci je vcelku bezpečné a můžete použít výrazy jako idiot, imbecil, kretén, pitomec atd. Avšak říct někomu tichým hlasem něco ve smyslu „mám dojem, že jednáte opravdu hloupě“, může vést k opravdu závažnému konfliktu. Nechat se takhle urážet žádný Čech nestrpí!

Čím pevnější stisk, tím upřímnější přivítání. Podání ruky signalizuje jistou formálnost, a proto si nejlepší přátelé nikdy nepodávají ruce, nýbrž něco nezřetelně zahuhlají, a když cítí potřebu fyzického kontaktu, dají si herdu do zad nebo se bolestivě kopnou do kotníku. Signalizují tím světu, že si jsou tak blízcí, že si to zkrátka mohou dovolit.

Nikdy a za žádných okolností nikoho na veřejnosti neobjímejte, zejména osobu téhož pohlaví. Češi na to nejsou připraveni a mohli by to omylem pokládat za matoucí sexuální signál.

Není překvapením, že na pivnici lze narazit i uprostřed hlubokého lesa.

Češi jsou rovnostářský národ: co se skutečně nikdy neodpouští, je úspěch.

(…)

Nakladatelství XYZ, s. r. o., Praha, 2009. ISBN 978-80-7388-205-1

 

A tak si jezdím všude možně a směji se i zoufám, chválím i kritizuji lidi, které neznám, přesto mi jsou tak blízcí, že jsem beztak vždycky nakonec ráda, že jsem Češka. Je to jako dívat se do zrcadla – tu a tam je to horor, čas od času je to nepopsatelná nádhera. Dva zcela rozdílné pocity, byť jeden obraz.

Avšak tak už to na světě chodí – a pořád to bude O NÁS.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA