Jdi na obsah Jdi na menu

O počasí a tak různě

27. 7. 2015

 

Tak už se jen čtyřikrát vyspím a – první noc v novém bytě. A prázdniny se navíc přehoupnou do své druhé poloviny, ačkoliv to mě zase tolik netrápí (pozn. autorky: tohle není provokace – i já jsem celkem nedávno chodila do školy již v září). Strašně prší, zatímco koukám na čistě vypadající Karlov a přemítám, kolik asi mezníků v životě člověk prožije a které z nich jsou skutečně důležité. Chtělo by se mi říci, že zpětně se to, co se kdysi, klidně i včera, zdálo jako mezník čnící vysoko vzhůru, později zdá jako nepatrný zlom, ba i zlomek v životě člověka. Jenomže právě teďko mě napadá, kterak i takový zlomek se může časem zřetelně projevit – jistým způsobem. Důležité je tedy vše, byť všemu nepřikládáme stejnou váhu. Tolik k dnešnímu úvodnímu odstavci, možná nad ním budete (nakonec budete nuceni) přemýšlet – třeba já rozhodně...; zatím se začalo za oknem pomalu vyjasňovat, třebaže to, k čemu se tady, rozumějte zde, v projevu písemném, chci dostat, je mi doposud nejasné. V každém případě – proč by to rovněž nemohl být mezník? I roztěkané myšlenky tu a tam potřebují být vymezeny. Ke všemu si momentálně nemám s kým popovídat, a tak mi nezbývá než pan Hewlett-Packard, což není nikdo jiný, než-li můj notebook, prostě HP (slovy: hápéčko).

Á, první paprsek. Moment, jdu se podívat...

Krásné. Na západě klid.

Zato v Kadani – to byl nářez. Festival (z lat. „událost“ či „oslava“) Vysmáté léto mě nezklamal ani tentokrát, vlastně by ani nemohl, poněvadž já ho mám ráda – a takové věci mě nikdy nezklamou, přesněji nemohou. Inu, takže co bylo nejlepší? Naprosto VŠECHNO. Dokonce i mastný langoš nebo klobása přečnívající z tácku. (Služba Toi Toi měla u sebe nádržku s vodou, pořadatelé působili mile, Sládkova limonáda mi byla, několikrát, dána zadarmo – pokaždé jsem měla pocit určité zalepenosti a radosti dohromady, davy fanoušků odpovídaly počtu stoupenců jednotlivých interpretů – a davy při podobné akci mi nejsou nikterak nepříjemné, čas strávený v podhradí se mi zdál jako dobře prožitý – toliko k organizačním záležitostem.) K interpretům konkrétněji; Zakázaný ovoce mi chutnalo, Xindl X pobavil, Petr Kolář a Inflargranti překvapil, Michal Hrůza dojal, Miro Žbirka potěšil, Mandrage nakoplo, Vypsaná fixa roztančila, David Koller výborně ukončil – festival i sérii mých pocitů. No a vidět vedle sebe juchající mamku, to nemělo chybu!

Chyba je mít pokoj vedle německých sousedů. Nevím, co dělají právě v Mostě, vypadá to, že nic, tedy kromě noci – to jsou párty pět dní v kuse. Ne, že bych se jich účastnila, ale vím velmi dobře, co se tam děje, jak to probíhá, o čem je řeč (kdybych, ovšem, uměla německy). Taky že začínají o půlnoci a končí v sedm ráno. A nedovírají výtah, takže celý barák nadává na sedmé patro... Co mi mnohem víc vadí, to je ta německo-anglicky psaná cedule na výtahových dveřích: „prosíme, zavírejte dveře“ – občas si říkám, jestli přizpůsobování se kdy k něčemu vedlo? Samozřejmě, respekt a tolerance (už chápu rozdíl v těchto slovech) je potřeba, avšak přizpůsobování se znamená něco jiného...

Jako není stejné nosit tričko se Šmoulinkou „na doma“ a „ven“. Moji Rolničku nehorázně vyděsilo, že by měla být Šmoulinka nošena pouze „na doma“. Vzala jsem to v potaz – za chvíli máme sraz. Rolnička má na sobě elegantní šaty, její David vzorně vyžehlenou košili – jdeme přeci jen na kulturní akci – hm, a já si vezmu? Šmoulinku!

Takto mě čas od času oslovují členové rodiny. Je to, pravda, možná drobet úchylné, ale co – leckdy z toho vznikne „šmudlinka“ (měla bych to napsat s velkým Š?), to je, podle mě, ještě o něco horší, na druhou stranu – je to dobře míněno; „Šmudlinkou“ se stávám mnohokrát za týden (doposud nechápu, kdy přesně přichází onen zlom, v němž mi mění jméno); kupříkladu včera: poměrně ošklivě jsem si odřela čelo (bruslila jsem – předtím jsem sice doopravdy „začala běhat“, jenže k běhu je, myslím, cesta dlouhá) – náhle jsem byla „Šmudlinka“ – ACH-MŮJ-BOŽE!

Mám ráda ženské romány! Stejnou měrou nemusím mužské romány. „Ženské“ si většinou vykládám i jako „od ženy“ (psány ženou), tudíž obvykle rozumím – i slovu láska; je to stav štěstí, kdy žena dává lásku, oproti tomu „mužským“ (psány mužem) často nerozumím, neb se s nimi, mimo jiné, mám příležitost seznámit dost pozdě, řekněme poté, co již nemám chuť a energii dávat. Škoda štěstí, které mine cíl.

A obrovsky díky za každé, které člověka zasáhne (a taky naopak).

A vidíte – je vymeteno. Hodilo by se snad i poznamenat: „nebe to ví,“ ale kdepak, to jenom slunce ponoukává k tomu vstát a jít dál, třeba i ven. Takže déle se u tebe, drahé hápéčko, nezdržím, jdu vyhledat Šmoulinku a i za ni vám, milé moje čtenářstvo, popřeji, byste se mělo 

Š  M O U L Ó Z N Ě ! :-)

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA