Jdi na obsah Jdi na menu

O úsměvu anděla

19. 9. 2015

 

 

To je hezký. Myslím to, když vás ráno probudí slunce. Právě tohle se mi dneska skoro stalo – nebýt toho staršího pána nad námi, který si vždycky o víkendu brzy ráno pouští ke kafíčku country music; a já na to vždycky zapomenu – ale i vstávat se sluncem je moc hezký.

Sobota začala tím, že jsem se posadila na židli. A ta židle…

Byly jsme s Rolničkou obhlížet, co nového mají v bytových doplňcích. Židle není žádný bytový doplněk, říkáte si. A máte pravdu, jenomže tahle židle ve skutečnosti pouze doplňuje jaksi stálé židle (třeba když přijede návštěva, poněvadž čtyři židle by zkrátka nestačily), na druhou stranu – rozhodně není „do počtu“ nebo tak něco. Je jedinečná. Třeba jako Eiffelovka tyčící se nad Paříží. A právě Eiffelovka na té židli je. A aby toho nebylo málo – ty Eiffelovky jsme si s Rolničkou pořídily hned tři, rozumějte: koupily jsme tři židle. Dvě jsme umístily do kuchyně, jednu do pokoje ke stolu. Ve skutečnosti se to, o čem jsem vám chtěla napsat, nezakládá na židlích. Spíše na lidech. Bylo kouzelné jet ze Štěrbohol – autobusem a pak i metrem – a pozorovat, jak vás lidi pozorují. S židlí člověk necestuje často, natož v autobuse, takže na řadu přišla zvědavost. Nehorázně jsem se bavila a snažila jsem si vzpomenout, zda to dělám taky. Dělám. Zajímalo by mě, co si ti konkrétní lidé o těch židlích myslili. „Hm, fakt jsou tři?“ „Co je to, Eiffelovka?“ „Proč to ty holky vezou autobusem?“ „Kam ty židle přijdou?“ „Moment, ony jsou stejný?“ „Počkat, ty holky jsou taky stejný?“ Potom ovšem přišel okamžik, jenž prolomil hradbu mlčení. To nás na přechodu zastavila usměvavá paní, pravivši: „Sleduju vás už od metra. Ty židle ale mají šmrnc! Kde se dají koupit? A co to stojí? Líbí se mi. A vy jste sestry?“

Velice obdivuju lidi, kteří jsou spontánní a upřímní. Samozřejmě – vše musí mít nějaké meze, avšak tohle bylo skutečně milé. Připomnělo mi to prakticky podobnou situaci. Takovou, v níž se druhé osoby ptáte: „Co děláte?“ Občas mi přijde, že na tuhle otázku odpovídáme úplně špatně, když začínáme mluvit o svém povolání. Nevím proč, ale asi každému dospělému přijde důležité vědět, „co děláte“. Jistě to souvisí s onou zvědavostí, možná však i s tím, aby námi tázaná bytost byla lépe zařazena do určité kategorie – sociální status, abychom snad i věděli, jak a proč s ní jednat. Je to zvláštní zvyk, nicméně mě vždycky spíše zajímalo (a pod touto otázkou si představuji), co kterému člověku působí radost, jak tráví svůj čas, kdy se byl naposledy projít pod hvězdami, jestli pracuje na zahradě či hraje fotbal – co dělá.

Například já bych vám dnes o sobě řekla, kterak jsem si žehličkou seškvařila tričko na běhání, které se žehlit rozhodně nemá, a byla jsem na sebe děsně naštvaná. Že jsem se včera půl hodiny nechala zdržet dvěma Korejkami, které se mě ptaly, zdalipak mám čas – jistě, proč ne. Nejprve jsem si myslila, kterak studují meteorologii (nebylo jim rozumět, leč mluvily „počesky“), až později mi došlo, že studují teologii. Snažily se mi vysvětlit – pustily mi video a ukázaly jednu zajímavou knížku, ačkoliv Bible to nebyla – jak je to s Bohem. Že není jen jeden, že „věčný život“ není žádný výmysl a že existuje i Bůh-Matka (pakliže existuje Bůh-Otec). Pochopila jsem, kterak slyší zejména na „budu o tom přemýšlet“ a „váš argument zní velmi rozumně“ – chtěla jsem jim udělat radost. Jenom jsem si všimla, jak jsem je zklamala tím, že nejsem pokřtěná, že nepiji Ježíšovu krev ani tělo, že snad ani nevěřím. „Vy nevěříš v Boha?“ „Ne.“ „Věřit, to být důležité.“ „Ano.“ „Tak proč nevěřit?“ „Ale já věřím.“ „Nerozumět.“ „Věřím v lidi a lidem – nepotřebuji Boha.“ „Zopakovat to ještě jedna.“ Tak nějak jsem si řekla, že náš společně strávený čas už se nachýlil ke konci – poděkovala jsem jim a s úsměvem odešla.

A zrovna při sobotě to bylo jak o lidech, tak i o úsměvu. V Úholičkách se pořádala benefiční akce „Úsměv anděla“ – pojmenovaná podle anděla Péti, který ani ne ve dvou letech podlehl rakovině, leč stále dává lidem důvod k úsměvu; když se sejdou všichni pohromadě a rozhodnou se společně strávit příjemné odpoledne a navíc pomáhat. Pomoc těžce nemocným dětem, které jsou za normálních okolností zavřené od rána do večera v nemocnici, se povedla, podle mě, hned v několika směrech. Jednak jsme si s nimi celé odpoledne hráli, povídali, blbnuli (a maminky si snad trochu odpočinuly), druhak se povedlo vybrat šedesát tisíc korun – peníze jsou tady nesmírně potřebné – naprosto výborná kombinace, krásný pocit.

Na závěr bych ráda napsala, že všichni děláme to, čemu věříme.

A TO tvoří NÁS.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA