Jdi na obsah Jdi na menu

(Ú)klid

5. 2. 2015

 

 

Když mám někdy pocit, že se mi v hlavě kupí harampádí a vzniká z něj už velký binec, v němž se víc nevyznám, nekompromisně začínám s úklidem. Nejprve však čistím prostředí, abych se mohla lépe orientovat na místě, kde se, se svým bincem, nacházím. Možná to takhle zní nelogicky, avšak já si myslím, kterak „vnitřno“ a „vnějšno“ spolu prostě souvisí. Někdy méně, jindy více, přesto souvisí. A proto začínám s úklidem vnějšího okolí, poněvadž se domnívám, že je to jednak jednodušší, navíc tak dbám i jedné zásady Komenského, totiž „od jednoduššího ke složitějšímu“, což je, jakoby zadruhé, poměrně uklidňující fakt, neb vyřknul-li to On… ano, mám ráda Komenského. Jelikož z jeho Analytické didaktiky mi onehdy doslova spadla čelist. Kromě úchvatné nadčasovosti (pedagogické, didaktické, morální) mi On, jako osobnost, ukázal, že i v „blbé době“ můžeš přemýšlet, že můžeš tvořit, že můžeš nesouhlasit, že můžeš dělat věci jinak, že můžeš ovlivnit lidi, a to především tím, jak se chováš ty sám. Zase mi došlo, kterak dneska opravdu není „blbá doba“, ale že se v ní jednoduše vyskytuje mnoho „blbců“, jako, koneckonců, v každé epoše, s tím rozdílem, že tihle „blbci“ jsou zároveň chytří, protože oni ne že by se raději stáhli do ústraní, oni to dnes dělají úplně naopak – jdou tam, kde je na ně dobře vidět – a jsou v pohodě, poněvadž ví velmi málo, zatímco diváci sice vědí dost, přesto se tolikrát zmůžou pouze na sledování tohoto představení (tragikomedie); nevím proč, ovšem i bez ohledu na nadčasovost – „genius většinou zničí jenom sám sebe, hloupý člověk svou hloupostí nakazí ostatní“ – to je na tom to skutečně „blbý“. Napadá mě na to plynně navazující otázka: „Co s tím?“ Buď je to ten druh otázky, který má za úkol fungovat navždy jako otázka, nebo je to úkol pro ty, již na „blbce“ nechtějí jen koukat. Přičemž do této kategorie jsem přiřadila i sama sebe. A věru – neočekávám revoluci. Dám opět na Komenského – „chování = vychovávání“ – časové omezení si nestanovuji. Být omezen k ničemu nevede.

A tak jsem, při svém úklidu, narazila na spoustu knih. Posledně jsem psala o tolika námětech, které mě napadly (a toužím je sdílet), jenže, a cítím to nyní velice silně, já potřebuji číst. Hodně. Čas od času tolik neprahnu po ničem jiném – momentálně mi navíc přeje i „časové neomezení“. Tu a tam si zpětně pročítám své články. Nádherně vidím, jak tytéž věci postupně, ne vždy, jinak vidím. Nejde o zmoudření, jakož o zkušenost, neběží o změnu ideologie, spíše o úhel pohledu. Naivní jsem, upřímně, asi pořád, avšak to si prostě vysvětluji svými vzory a ideály – a nehodlám od nich opouštět – myslím, kterak to jednak patří k mému věku, druhak i k mé osobnosti. Co jsem opustila „rodinné hnízdo“, byť jsem tuze šťastná v něm i dál, přesto je to už jiné, vnímám se rozdílně. Jsem zkrátka schopná přijímat se taková, jaká jsem. Samozřejmě, ustavičně přemítám o svých nedostatcích, mezerách, chybách, nevědomostech a dalších „ne“, přesto – nemám nutkání o sobě tolik pochybovat (jako dřív). Možná za to může právě vývojová fáze, třeba i správný směr. Nepotřebuji v rukách držet trumfy a vytrubovat do světa úspěch (dosažení cíle) – přistihla jsem se v naprosté spokojenosti i tehdy, když jsem jakoby uviděla cíl. Je to stav, kdy jsi na cestě, v ne/jistotě, ačkoliv v klidu. Ohromně mě uklidnila ona myšlenka, že si mohu dovolit být ještě vedena. Je to krásné. Nemám zatím potřebu někoho poučovat, ba naopak – chci být poučována. A vím, že krůček po krůčku směřuji k učitelské profesi. Ne jako k řemeslu, nýbrž jako k poslání. A od té doby, co jsem narazila na Učitele, přistupuji k tomuto nesmírně zodpovědně a opatrně (dalo by se říci s pokorou). Nemám sebemenší problém s tímto – „kdo něco umí, dělá to, kdo neumí nic, ten učí“ – přijde mi to z malé části i pravdivé, a proto se tomu usmívám, zároveň bych nikdy nechtěla, aby se tato pravda týkala i mě. Navíc si den co den uvědomuji, jaké jsem měla štěstí na Učitele, kteří mě oslovili i jako Lidi, přičemž onen faktor „lidskosti“ rozhodně beru v potaz, protože Učitel bez snahy předávat kus sebe (ať to lepší či horší – obé může mít na žáka dobrý vliv) by byl pouze jakýmsi zprostředkovatelem, učitelem, jenž má v popisu práce „předávat znalosti, vědomosti, poznatky…“ – ve škole člověk tráví dost času, je tedy nutné trávit jej bez otravy. V případě otravy – dovolávat se nápravy. Je mi jasné, kterak právě v tuto chvíli platí „výchovná vzájemnost“, kdy žák svým způsobem učí Učitele. Myslím si, že je to tak správně, poněvadž je potřeba vzájemné podpory, opory. Vskutku – ani Učitel není dokonalý, ovšem vyskytuje se v prostředí, které je, ve své podstatě a opravdovosti, dokonalé. To mě na tom láká a přitahuje.

Dokonce o něco více než Fredy, čistič odpadů a sifonů. Učinila jsem velký, komplexní úklid. Takový Úklid Magna. A skládám poklonu všem, kteří se odváží vyndávat ten úděsný humus, co zůstává (v ochranném sítku) ve dřezu. Na druhou stranu mám pocit, že jsem vskutku důkladně uklidila, takže v důsledku toho mám na delší dobu klid.

A jde se číst!

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář