Jdi na obsah Jdi na menu

Být, či hrát?

18. 4. 2015

 

 

Ještě před čtvrtečním dnem bych neřekla, kolik toho v sobě může skrývat taková hodina francouzské fonetiky. Tentokrát bylo na programu nahrávání, což, upřímně, nemám vůbec ráda, poněvadž už pouhá představa, že mluvím do mikrofonu, moje promluva se ke všemu nahrává, aby byla později analyzována, za sebou mám lidi, kteří jsou na nervy zrovna tak jako já, před sebou paní profesorku, jež je prostě úžasná, čímž mě ovšem v daný moment zkrátka neuklidní, mě děsí, a to hodně (a právě nyní jsem rovněž usoudila, že se budu musit naučit psát kratší věty, jelikož i dlouhé souvětí může vypadat… velice děsivě). Uf, nakonec – každá hodina musí jednou skončit – c'est le passé. Abyste rozuměli – nechci se tady absolutně pitvat v tom, jak kdo mluví a vyslovuje, mnohem víc mě zarazilo to, o čem kdo mluví a proč to vyslovuje. Popravdě – bylo mi smutno...

Úkolem fonetického cvičení bylo říci cosi o sobě, na 3 minuty, bez jakékoliv pomůcky (osnovy). Podle mě jsou 3 minuty strašně dlouhá doba pro nahrávání, člověku se klepe hlas podle toho, jak se mu klepe ruka svírající mikrofon, zároveň dost krátká doba pro vystižení sebe. Genialitu cvičení jsem si uvědomila až s tím, když jsem si uvědomila sebe. Že člověk dokonce i při promluvě, jež je podmínkou k testu, poznává sám sebe, přitom se i něco dozvídá o svém okolí. Výpovědní hodnota 3 minut je, podle mě, vysoká, poněvadž já jsem takto alespoň trošku opět nahlédla na to, jaké kdo uznává hodnoty, jaké kdo má priority – leč je člověk nervózní (tudíž prakticky jistě neřekne vše, co chtěl říct, navíc znatelně zrychluje), staví informace o sobě do jistého pořadí, lze z jeho barvy hlasu odhadnout i postoje, ba dokonce i citovost.

Před týdnem, kdy nám bylo nahrávání sděleno, jedna spolustudující, jež ve mně při pouhém pohledu (na ni) vyvolává nepříjemné pocity, kdy zřetelně vidím její hysterii, prohlásila, kterak jsme na tom « všichni stejně ». V momentě, v němž se konečně rozplynula i poslední její negativně zabarvená hláska, mě polilo horko, protože tohle gesto bylo tak neuvěřitelně neupřímné... Tahle slečna není typ člověka, jenž druhým lidem přeje. Vůbec ne. Ona, jak pozoruji, doposud nepochopila, že škola není firma, ve které jde o konkurenci, že to ani není podnik pro povinné vzdělávání, neb člověk sám si jej zvolil, a proto je ve vzdělávání se třeba vidět i něco jiného než papír... « Všichni stejně » zní nádherně, jako by to i značilo rovnost, přesto – myslela-li na jazykovou úroveň, tak si nejsme rovni, což ovšem považuji za věc, jež je naprosto v pořádku, vezmu-li v potaz různé předchozí zkušenosti s jazykem (je to v pořádku tehdy, chce-li se student postupně zdokonalovat a chce-li jej okolí respektovat) – myslela-li na hodnoty, potom si nejsme rovni, což je v pořádku jakbysmet, neboť každý jsme jinak nastaven – myslím, kterak tehdy je třeba nestavit se do opozice, jakož spíše čelem k hodnotám (k dohodám). A z čeho mi tedy bylo smutno, vypadá-li to všechno « v pořádku » ?

Jde právě o to slůvko « vypadá ». Kdekdo dneska radši hraje, než je. Již chápu, kterak až v krizových situacích člověk pozná člověka. Hm, tohle mě zabolelo. Rozpoznala jsem pokrytectví (« být stejně » pod maskou konkurence), přetvářku (i vůči vyučujícím, a to pod snahou zaujmout, následně roli předního kritika bez výčitek přijmout), falešný zájem (hlavně se díky fakultně dostat do zahraničí, naučit se jazyk, zkoušky nějak « očůrat », získat titul a rychle ven – od myšlenky něco měnit ruce pryč). A tak doufám, že pokrytci, již se mi přesto konečně odkryli, co nejdříve opustí školství – takové lidi systém nepotřebuje, protože s takovými by to pořád byl jen systém, nikoliv organismus, který tvoří učitelé, již jsou především těmi, kdo reprezentují člověka, kteří vedou dítě už jenom tím, že v něm zanechávají nádhernou lidskou stopu. Dítě samo pak může být i učitelem (v téhle souhře cítím dokonalost organismu).

Nevím, zdalipak se v pár řádcích dá vyčíst to, jak moc mě to zase nas... nasupilo.

Vzdělání nemá být označováno jako « problém », je to především prostředek k tomu růst – vnitřně. Bez ohledu na nějakou původní (ať už jazykovou) úroveň. Snad jednou budeme umět zacházet lépe i s chybami, budeme je umět přijmout a další problémy řešit s větším nadhledem. Možná tak jednou dokážeme rozlišit malichernost od opravdové starosti.

Inu, slyšela jsem dneska o potratu, o smrti, o nemoci, o nesvobodě, o nespravedlnosti, o prosbě o almužnu... Chápu, jak ohromně jsou všechny všední smutky ve skutečnosti malé. A že se z nich nakonec, a je to drobet paradox, může člověk radovat.

Co když to, že člověk žije, je jeho pouhým snem ? Co až to, jak člověk žije,  jednou nebude jen sen ?

Pořád se necítím na to, abych někomu radila, jak má žít či proč. Je to prostě věc výše zmíněných hodnot. Ty hodnoty si nosí každý z nás uvnitř sebe. Věřit z pohodlnosti je snad příliš snadné, věřit ze zvyku je návykové, fanaticky věřit je nebezpečné, nevěřit vůbec je smrtící.

A tak věřím. Pořád a chci až... napořád. V Sebe. V Dobro. V Nás. V Člověka.

A chci dnes za krásné okamžiky a sny poděkovat Sáře, která mi dovedla poradit, když jsem byla na křižovatce (kam na) střední, paní doktorce, jež jakoby doopravdy léčí, když mě vede a ukazuje cestu dál, lidem, kteří mi nejsou cizí, leč jsou « nevlastní » a samozřejmě... Rolničce, která jde stále se mnou.

Krásné sny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář