Jdi na obsah Jdi na menu

Houpačka

28. 10. 2015

 

 

Myslím, že život je taková houpačka. Tedy mně tak teď připadá. A vidím na něj krásně – odkudsi jakoby shora, jako z té houpačky. Mám dojem, kterak když se člověku někdy „hroutí celý svět“, mohlo by to znamenat, kterak se zrovna ocitá v tom bodě, kde je to nejhorší – odíráte si boty, což občas dost bolí, no a ještě ke všemu jste ve fázi, kdy vám z onoho zhoupnutí se dolů může být takříkajíc šoufl. Jenomže je jasné, že po čase musí, prostě zákonitě, přijít moment, v němž se postupně vymrštíte zpátky nahoru – a tam je moc hezky. Dokážete vše vidět s nadhledem, navíc máte pocit, kterak by stačil docela malý kousek, abyste si sáhli až na slunce. Vyšplhali byste k němu po paprsku.

Zrovna včera mi „udělala“ den jedna zpráva, jež mě utvrdila v tom, že smyslů je sice pět, leč k tomu existuje ještě jeden další – šestý – totiž život sám. Jenom mi přišla škoda, kterak nelze poslat objetí, jako opravdové, namísto písmenkové odpovědi. Je mnoho způsobů, jak se druhému vepsat do života. A mně vám to nešlo nezmínit.

Stejně tak i „paličky na grilu“, jež se mi postaraly o „dělený spánek“. A k tomu všemu – asi budu opět chvilku „vegetarián“, poněvadž… inu, někdy se mi to tak zdá prostě lepší. Co se mi naopak nezdálo a nezdá – večeře s macechou. Máme tady malý milý pohádkový paradox. Věru, neznám krásnější.

Jako jsem doposud neznala chrápání od křehce vyhlížejícího stvoření. I má drahá spolubydlící tedy úspěšně tvoří paradoxy a boří tím mýty o všech Růženkách a dřevorubcích. Na druhou stranu – já osobně znám romantičtější konce snů – „chrr“ mi hned z kraje rána způsobilo menší infarktový stav.

Ten ostatně však již tolik neprožívám během různých cvičení ve škole, jejichž hlavní náplní je labužnická interaktivita a aktivita vůbec. Až (a jestli… a kéž…) jednou budu učitelkou, rozhodně tohle budu dělat zcela jinak – interaktivitu a aktivitu zařadím i do přednášek. Pochopitelně, dělám si legraci…

A tak nějak obecně – přijde mi to legrační. Pravděpodobně by to mohlo být onou teorií o houpačce, s čímž souvisí rovněž štěstí, jež má tendenci, obdobně jako neštěstí, přicházet po větších dávkách najednou (a člověk nemůže jinak, než to přijmout), možná Red Bullem, který mi dodal křídla v momentě, kdy jsem prý začínala být protivná (přiznávám – prostě nemám ráda stádo, to radši snesu jednoho býka), taky jeden skvělý typ na páteční masku mě správně nakopl, ostatně jako pomyšlení na sobotní koncert „vážné“ klasické hudby, nedělní návštěva a to VŠECHNO, co se mi poslední dobou děje. Samozřejmě, obecně nic – v podstatě daleko víc.

Podle mnohých sociologů, které včil pročítám kvůli mému druhému, nefrancouzskému, oboru, je jakousi metou správné socializace práce pro druhé – jako pro společnost. Podle mě stačí pracovat s láskou a slovo „druzí“ nechat na sociolozích, kteří pracují na analýzách společnosti. Toto, prosím, berte jako něco, co mi otevřelo oči a posunulo na té houpajdě o kus výš.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář