Jdi na obsah Jdi na menu

Můžete si vybrat

12. 9. 2014

 

 

Spoustu věcí je prostě těžké ignorovat…

Zvláště 11. září svět upíná oči k Americe a k padlým „Twin Towers“ a důraz je tak pochopitelně kladen zejména na mír, nejlépe pak na ten celosvětový, samozřejmě. Další zprávy se přitom týkají hlavně jiných konfliktů – válečných (náboženských, etnických, kulturních, morálních, ekonomických, ekologických)… A mír zase zůstává jenom slovem; tolikrát vysloveným, do ideálu jakoby zamčeným.

Pro vhodnější náměty ke psaní jsem proto, radši, sáhla do koše, ano, odpadkového, neboť právě tam obvykle končí jakýsi můj harmonogram, kam si obyčejně píšu co, kde, kdy, proč… abych se s někým snad nedostala do konfliktu. Ale mám štěstí, poněvadž – se pohybuju, žiju, jsem – s lidmi, kteří naplňují slova jejich významy, a tudíž i mírumilovné slůvko nabývá na hodnotě (je hodno si ho vážit). A světu se dostává smyslu, přičemž můj harmonogram vyhazuji, neboť jej plním, uskutečňuji, prožívám. Na konflikty zkrátka nezbývá místo ani čas.

V tomto čase velmi poznávám. Skutečnosti, fakta, věci, lidi… v neposlední řadě i sama sebe.

Musím říct, kterak posledně – při volbě rozvrhu – jsem si opět, po delší době, prošla těmi nejrůznějšími emočními stavy; byla jsem v pohodě, zoufalá, vzteklá, protivná, smutná, pokořená, odevzdaná, odhodlaná, veselá, zodpovědná… Jedno vím ale jistě – všechno jsem to byla opravdu já. Už chápu, že plno vlastností má člověk vrozených, jenže některé ne, což však přináší velikou výhodu – dá se s nimi pracovat (netvrdím „zlepšovat“, protože to může u různých charakterů znamenat něco rozdílného). Konečně začínám rozumět Freudovi a jeho teorii o egu. Vnímám na sobě (v sobě) tři složky osobnosti; myslím, že není vůbec špatné se na ně, na každou jednotlivě, soustředit. Člověku to nepřináší pocity zklamání a prohry (nebo naopak štěstí a vítězství ) – třeba já to tak jako tak chápu coby krok vpřed, posun výš, výzvu, zkušenost. Ocitám-li se proto v určitém emočním stavu, později si jej snažím ujasnit (co chci, co nechci a proč) – mám pocit, že se takto přibližuji sama sobě.

Jsem totiž pevně přesvědčena, kterak přiblíží-li se člověk sám sobě (pozná-li se), potom se dokáže (může, umí) přiblížit druhému člověku. Již nemůže vzniknout konflikt. A střetnou-li se přeci jen dva odlišné charaktery, přichází na řadu tolerance a respekt, dva aktuální pojmy, jejichž síla není ukryta ve zbraních, jakož u lidí, kteří se znají.

Vždycky se mi velmi líbila představa shledání, kdy člověk (zná se) potká člověka (zná se), a tak by vlastně nebylo potřeba žádné formální bezcitné komunikace. Vím – mohlo by to znít demagogicky, směšně, divně – přesto ze srdce obdivuji americkou vřelost, pozitivnost, vroucnost, upřímně se kochám francouzskou spontánností, ležérností, vtipem – „kdyby“ byli, je jedno, zda Američani, Francouzi, Němci, Češi…, všichni takoví (nehledě na původ, historii, kulturu), byli bychom stejní – znali bychom se, měli bychom se rádi, došlo by i na mír. Stále věřím svým představám a nevadí mi, jestli někdy změním svůj postoj a přijdu o iluze – změnila bych úhel pohledu, nikoliv to, čemu věřím.

Beztak se říká, že všechny dveře se jednou musí otevřít. Nejlepší je začít u sebe, pak, s duší klidnou, milovaného člověka obejmout, pravdu o sobě snést, nad život se povznést, zároveň zůstat nohama na zemi.

Zní to hodně složitě/klišovitě?

Spoustu věcí je prostě snadné ignorovat…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář