Jdi na obsah Jdi na menu

Odysea

9. 8. 2016

 

man-888591_960_720.jpg

 

S každým dalším pohledem

pevnina v dáli mizí mi a uniká,

co bylo krásné, až nekonečné

menší než zrnko je a potichu zaniká

 

Z dun písku nezbyl jediný hrad,

ani přístav, u něhož spustila bych kotvu,

marné zdá se plout, vzdorovat větrům,

když kolem dokola není než oceán

 

Nespoutaný Atlantik chopil se žezla,

nebe zkalilo se, snad bouře se chystá,

již slyšet je, jak kdesi za obzorem

přírodní živly měří své síly s obrem

 

Jaká hrůza a křik v tom strašném hřmění

do všech světových směrů proniká,

leč snažím se vzdorovat do setmění,

cítím, jak malá jsem a života rychle ubývá

 

Rozohněné vlny vláčí lidské tělo,

jež pozvolna umírá, když topí se,

však srdce, to ještě neoněmělo,

neb cosi v něm křičí: „Nevzdávej se!“

 

Strhána do morku kostí, na břehu ležíce,

lidská postava z mdlob pomalu vzbouzí se,

však neslyší už křik, bouři či bohů hněv – 

pouze ona, v srdci klid a předaleká cesta zpět

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA