Jdi na obsah Jdi na menu

S Candidem ke štěstí

20. 12. 2015

 

 

Odbila dvanáctá hó-di-ná, když Kateřina lampičkou ještě svítila. Odbila první hó-di-ná, zatímco pořád svítím. Ještě nedávno to přitom byla záře dost neúsporná, neb jsem již pěkně cítila, že nejedu už ani na páru, ani na čokoládu. Zkrátka – teď, a snad i přímo TEĎ, to vnímám jinak. Ta záře je konečně čistá a mně se zase jednou ulevilo, a proto dneska nemohu spát – nikoliv kvůli vyššímu tlaku, nikoliv kvůli neklidu (jak tomu ještě onehdy bylo) – momentálně prostě nechci spát; možná za to může štěstí, kterému jsem otevřela, když jsem ho spatřila v momentě, kdy se již pomalu chystalo k odchodu. Uf, díky! A že je divný, kterak píšu o neklidu v době, v níž má vládnout mír a především klid? To máte tak…

Kolikrát ráno vstanu, přečtu si zprávy (a nemám chuť žít), vzápětí sednu do tramvaje (a nemám chuť s nikým mluvit – bojím se otravy), projdu se ke škole (a nemám chuť vidět – kolik jenom na světě existuje bídy a neštěstí), přijdu do školy (a nemám chuť sdílet obavy či pasivitu), přecházím za dětmi (a nemám chuť jim vykládat, že život není fér) a večer už vůbec nemám chuť myslet na to, co opět přinese ráno.

Jestli mi kdy o něco skutečně šlo, pak jsou to „věčné hodnoty“ (sem řadím lásku, laskavost, pracovitost, přátelství, skromnost, poctivost, aktivitu) či „optimistický přístup“ (a čas od času si už dost připadám jako „prosťáček“ aneb Candide) – což mě poté přivádí k myšlence, zdali mé „věčné hodnoty“ a můj „optimistický přístup“ mají stejnou hodnotu i pro ostatní, totiž – má to vůbec cenu? Tu a tam je mně šíleně smutno, což je u člověka normální, ale co je horší – já si tohle smutno kupím pěkně do sebe, kde ho zavírám i s dalšími negativními emocemi, které se, pochopitelně, za jistý časový úsek beztak dostanou ven. A co pak? Průšvih, přátelé. Ač vlastně pořádně nedokážu „bouchnout“, ono napětí se u mne projeví tak, že prostě „nemám chuť“ – vůbec, na nic, na nikoho.

Myslím, že být empatický a zodpovědný, je, když na to přijde, ohromně nevděčné. Ne, že by za to snad člověk nebyl rád (to je!) a nedělal to upřímně (to dělá!), jenomže ta otázka „Má to cenu?“ nebo vnitřní neklid, nejistota a pochybování – tomu se zkrátka nelze bránit věčně. A to už radši více nerozvádím téma týkající se oné věčnosti; mrzí mě, jak lidi málo věří – svým snům, druhým a hlavně sobě. Což, jak by se vám mohlo na první pohled zdát, popírá kdesi v úvodu zmiňované štěstí a pravděpodobně i očekávání „optimistického“ článku. Upřímně, po delším období srdečně kašlu na očekávání, neb to k ničemu kloudnému nevede; člověk má být tak, jak je. Až potom, co jsem nějak takto učinila, bez obav, kterak bych snad někoho mohla urazit či znechutit, jsem zase jednou pochopila, co je štěstí. Kdepak, není to chvilkové potěšení, ba dokonce ani radost. Je to stav mysli – a myslím, že i Vánoce takovým stavem jsou.

Sice jsem Ježíškovi letos nenapsala, přesto si přeji – světový mír a pro sebe klid. A obé myslím naprosto vážně. Od Ježíškových pomocníků jsem pak již beztak dostala krásné dopisy, slova, objetí a čeho si vážím nejvíc, protože je to dar největší – bytí s těmito lidmi, které miluji (a je mi už jedno, že se v téhle nešťastné společnosti sluší mít rád jenom málo, protože „radši“, neb „nikdy nevíte “…).

Tak, už jsou skoro dvě a já se těším. Tím, jaké štěstí mám, že jsem – tam, kde, jak, s kým, proč – a také z toho, že začíná další ráno. Již vím (a opět to i uvádím do praxe), kterak mohu mnoho věcí ovlivnit, páč jde přeci o volbu. A tedy štěstí, volím si tebe!

Kdo se přidá?

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Eliška S., 24. 1. 2016 20:47)

Připadám si hrozně, protože jsem Tvůj blog otevřela asi po 150 letech, ale přečetla jsem teď všechny články, které od mé poslední návštěvy tady přibyly. Některé mě pobavily, některé trochu donutily k zamyšlení, jiné motivovaly... Stejně, jako to děláš ve škole Ty, za což Ti moc děkuji a tím tak trochu (snad) odpovídám i na Tvou otázku... Ano, má to smysl! Obdivuju Tebe i Káju, že jste tam u nás na Ped taková sluníčka, která to tam nádherně prozáří a myslím, že tím všem zvednete náladu. Nebo alespoň mě ano. A za to moc DĚKUJU!!! ♥ Každý má někdy nějakou slabší chvilku, a já jen doufám, že alespoň občas Ti v tuto dobu můžu zvednout náladu stejně, jako ji zvedáš obvykle Ty mě. ♥

Re: :)

(Káťa, 25. 1. 2016 0:13)

Jejda, Eliško!
DĚKUJU, děkuju beaucoup, :) myslím, že jsem po takovém komentáři rudá víc než... rudoch. :)
Děkuju Ti za tak krásná slova, páč... mají smysl, no, navíc se na Tebe těším - a taky Ti každopádně řeknu, kterak Ty jako slunce funguješ taktéž, nádherně, obrovsky nádherně (jako například i teď, a to se jedná pouze o psanou podobu... :)); děkuju! Dobrou noc a krásný začátek týdne! ♥

Re: Re: :)

(Eliška S., 31. 1. 2016 22:23)

Také moc moc moc děkuju! :) Krásný týden! ♥