Jdi na obsah Jdi na menu

Spleen a Ideál

10. 3. 2017

hope.jpg

 

„Přátelství znásobují radost a umenšují smutek.“

… nebo tak nějak to je. Pokud jde o citát. Protože ve skutečnosti je to tak zcela jistě.

Vše tento týden začalo jedním krásným levandulovým hrníčkem.

A potom jsem se ještě mnohokrát ocitla tváří v tvář přátelům, tváří v tvář přátelství. A vlastně se jednalo o znásobování radosti, stejně jako o umenšování smutku.

Její vyznání mě ohromilo! Ne, nebylo pro mě. Bylo pro ni. Ale mohla jsem si jej přečíst. Otevřela přede mnou svůj zápisník, kde na několika stránkách bylo plno slov, vět a hlavně lásky. Také pocity nejisté ženy, jež nesměle sedí na lavičce se sluchátky v uších, snaží se uklidnit a dýchat, počítá projíždějící vagóny metra a čeká na ni. V závěru dopisu je přání. A tak obrovská touha po společné cestě. Dojalo mě to. Až zase někdy budu pochybovat o tom, že je na světě málo lásky, vzpomenu si právě na tohle vyznání. A na její velikou důvěru ke mně. A bezmeznou oddanost k ní. Na přátelství a na lásku.

Ostatně, předchozí dny jako by mi chtěly něco opravdu důležitého říct. Ukázat.

Ve čtvrtek jsem poprvé jela doučovat desetiletou slečnu. Češtinu a angličtinu. Ovšem byla jsem to patrně hlavně já, kdo se toho, za ty pouhé dvě hodinky, tolik dozvěděl. Jednak o sobě – že dokážu být častokrát odvážnější, než o sobě míním. (I jaksi fyzicky, neboť, spatřivše za plotem „pejska“ v podobě koně, byl totiž krapet větší, než tito „pejskové“ obyčejně bývají, jsem zkrátka myslela, že nepřežiju už cestu od vstupní branky do domu, přesto – přežila jsem, dokonce jsem si milé zvířátko pohladila. To se ví, že velice, ale velice opatrně.) Inu, a potom jsem tedy trošku poznávala druhé. Neboť již v chodbě se mi představili maminka, tatínek, brácha, kočička (další zvířátko v domácnosti, naštěstí o dost menší než ten venkovní koník), přičemž babičku už jsem znala vlastně dlouho – ta mě totiž do tohoto rodinného království přivezla i odvezla. Desetiletá slečna na mě číhala za rohem. Prvně nesměle (já jsem, předpokládám, v tu dobu působila přeci jen o malinko směleji, přestože můj obličej byl spíše červené barvy, a kromě toho jsem dost nešikovně v puse maskovala na straně umístěnou hašlerku), po chvilce si mě však Anička odhodlaně čapla a krok přede mnou hopkala po schodech nahoru, do svého zámku. Pokoj to byl překrásný, plný barev, plyšáků, světýlek a fotografií. U stolu jsem měla připravenou židli. A tak jsme se do toho daly. Češtinu a angličtinu jsme proložily zajímavými povídáními o koních, taky různými postřehy o spolužácích, o učitelích a i o budoucnosti – Anička bude veterinářkou. Píšu „bude“ místo „chce být“, protože já o tom ani v nejmenším nepochybuji. Jednak miluje zvířata, no a potom je skutečně velice bystrá, chytrá a zodpovědná. Když jsme skončily s učením a dodělaly jsme i nějaký domácí úkol, sešly jsme společně dolů. Tam už opět byla cítit ta síla, sepjatost a zázrak, jemuž se říká rodina. „Tak co, Kačenko, jak to té naší Aničce jde?“ Počkat, Kačenka, to… jako já? Bože, jak já vás, už jenom za to, miluju! (Tohle jsem jim, pochopitelně, neřekla, avšak myslela jsem si to.) S maminkou a babičkou jsme pak ještě chviličku postávaly v chodbě a probíraly, samozřejmě, Aničku – enormně šikovnou holičku (to jsem jim o ní řekla) – nakonec i holiče, květiny a probouzející se jaro, které máme rády všechny. Konečně jsem se rozloučila, domluvila si další schůzku, přešla, již o dost uvolněněji, zahradou a nastoupila k babičce do auta. Cestou na Stodůlky jsme si příjemně povídaly; jaký jsme měly den, co nás dneska ještě čeká, o studiu, o muzice a na závěr taky o tom, co mi, v první chvíli, málem zlomilo srdce, ačkoliv jsem o této záležitosti byla, velmi diskrétně a lehce, informována. Tatínek Aničky má nádor na mozku. Ten tatínek, který mi tak pevně tiskl ruku, ten, který se o svou dceru zajímá víc než o kohokoliv jiného, tatínek, který miluje svou rodinu. Svůj život, který byl tolik neférově napaden a ohrožen. Jsou situace, v nichž se člověk ptá: „Proč zrovna já?“ Ovšem tenhle tatínek se takhle neptá. On jako by říkal: „Ano, já. Budu s tím bojovat.“ V autě nastalo na pár okamžiků ticho. Babička vypnula rádio. Víte, jsou určité zlomové body, které z cizích lidí dělají známé, které ze známých lidí nakonec učiní přátele. Myslím, že něco takového se stalo. Popravdě – neumím na sto procent reagovat na všechny životní situace, jenže z nich nikdy, vůbec nikdy, necouvám. Říkám si, kterak bych tím zabíjela jejich autentičnost a neopakovatelnost, jakkoliv jsou nepříjemné a těžké. „Dobře to dopadne, uvidíte.“ „Věřím tomu a modlím se.“ Podaly jsme si ruce. A pak jsem téhle paní docentce, babičce a milující matce, dala pusu a odešla jsem. Vím, že potom plakala. Viděla jsem ji. A pořád jsem si říkala: „Dobře to dopadne.“ A z celého srdce tomu věřím. O to spíš se těším na každé další setkání s touhle silnou rodinou. Ne ze soucitu. Prostě z lásky.

Často teď, víc než kdy jindy, pozoruji lidi. Jejich chování, jednání, ale snažím se rovněž vypozorovat jejich cíle, puzení a hodnoty. Pozoruji ostatní, abych lépe porozuměla sobě. A době, v níž žiju. Podle mého názoru se vždy jedná o jakési zrcadlení. Ovšem mě se, poslední dobou, takový odraz upřímně vůbec nelíbí. Lidi mnohdy působí podrážděně, vystresovaně, uspěchaně, poníženě, rozhořčeně, rozzlobeně… Jsou to obecně hodně negativní emoce. Míním, že právě tyto projevy pramení z nechutě a nelibosti. Občas mám dokonce dojem, že člověka ten život už ani nebaví. A tak, místo vlastní aktivity a činnosti, hledá alespoň nějaké rozptýlení, zábavu, konzum, vyžití. Zatímco mu, pod jeho prsty, uniká pravý význam života (ne přímo smysl, neboť každý lidský život má smysl), přičemž z prostředků (zaměstnání, škola) se navíc stávají cíle. A co je horší – ani po jejich dosažení člověk není spokojen. Není taky divu. Popravdě moc nevím, co s tím. Kolikrát na mě tahle atmosféra dolehne. A jednám úplně stejně, tedy podrážděně, vystresovaně, rozhořčeně… Cítím neklid. Dýchám. Vybavuju si. Přemýšlím. Vzpomínám. A vždycky mi to nakonec dojde.

„Přátelství znásobují radost a umenšují smutek.“

Dokud bude platit tato věta, člověk člověku bude přístřeším.

A přesně o to mi jde.

Nabízet. Dávat. Darovat. Být pro ostatní. Být s ostatními. Milovat.

A vědět, že když přijde bouřka, mám se kam jít schovat. Nikoliv „na oplátku“.

Prostě z lásky.

Ostatně – i v dešti se dá krásně tančit.

A po dešti všechno nádherně kvete a rozkvétá.

Pojďme taky!

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA