Jdi na obsah Jdi na menu

Ze Zloděje kufrů...

8. 8. 2014

 

 

Jací asi jsou ti šťastní lidé? Jak vypadají – jsou bohatí, chudí, mladí, staří… – co si jen myslet?

Kvůli knížce od Arnošta Lustiga „Zloděj kufrů“ se ze mě takřka stává „zlodějka myšlenek“, byť vlastně vůbec nekradu, ačkoliv se ztotožňuji s Markétkou, Ludvíčkem…

Dobře zase vidím na svět – je štěstí narodit se do správné doby na správném místě, správným rodičům – je pak tedy více než správné si to štěstí uvědomit. 

Neboť žijeme v té jediné správné době. Tady a teď.

 

„Na veselejší notu,“ řekl pan Tajtlbaum, rád, že mu to nedělali těžší. „U jeruzalémské zdi nářků se modlí polský rabín, v kipě, předepsané čepičce, s pejzy po obou spáncích a tvářích, v černém kaftanu. Osloví ho americká novinářka. Rebe, vidím vás tu dvakrát denně se modlit. Ano, modlím se zde dvakrát denně, už osmatřicet let, potvrdil rabín. Za co a za koho se modlíte, rebe? Modlím se za všechny lidi dobré vůle, odpověděl rabín. Za matky s dětmi, za děti, za chudé, nemocné, ustarané, aby žili v míru, dostatku, bez starostí a pokud možno zdraví, bez bolesti. K jejich světu. A modlíte se i k okolnímu světu, za ty druhé nebo k nim? Ano, řekl rabín. K okolnímu světu, aby byl mírumilovnější, zbožnější, snesitelnější. A co tomu říká okolní svět, rebe? Rabín se zamyslel, soustředil a za chvíli řekl: Jako bych mluvil do zdi.“

Anekdotě se smál jen málokdo, a ne hned.

Hádankář byl rád, že mohl usednout na svůj slamník a lidé, kteří ho obklopili, se vrátili ke svým slamníkům.

Ludvíčkovi dal pan Tajtlbaum hádanku: „Proč se dívky upejpají? A: Proč kluky jako ty baví nejvíc, co je zakázané?“

„To hádejte vy, pane Tajtlbaum,“ řekl Ludvíček, der vierteljude. Gauleiter Wilfred Arthur Vergessen vyřkl další nacistickou moudrost: Židům nesvěříme ani jejich vlastní psy. O kočkách nemluvě. Zajistíme domácím zvířatům přinejmenším, co si zaslouží.“

Ludvíček se při zmínce o kočkách mlsně olízl.

V noci se bavili neznámí lidé asi na třetím slamníku, že to Markétka sotva zaslechla, ale slyšela, o tom, co je štěstí. Starší žena řekla, že štěstí je dobře se narodit, do správné doby na správném místě, správným rodičům. Druhá stařena si představovala štěstí na mořském břehu, v časech, kdy byli ještě mladí, v létě, sama s mužem, kterého měla ráda, beze všeho, nikde nikdo, jen oni dva. Ach, kdeže loňské sněhy jsou, povzdechla si.

Markéta Fischerová usínala s otázkou, co je štěstí pro ni. Převedla to na rodiče, bratra a nakonec na sebe. Když nemají lidi starosti, nedostatek, nejsou nemocní, mají se na co těšit.

Je štěstí narodit se? Být na světě? Vidět, třeba někde daleko, blýskání na lepší časy? Čemu všemu se říká nebo neříká štěstí?

Vzpomněla si na hračky, s kterými si kdysi hrála. Rozhadrovaného šaška. Panenku, která, když ji položila, zívala a vydávala zvuky podobné mňoukání kočky. A když byla větší, na papírového draka s motouzem na velkém jojo, aby dosáhl až k nejnižším mrakům. Pouštěli modrého draka s červenou pusou, žlutýma očima a oranžovým nosem s Ramonem. Nechala ho někdy draka držet. Měl dlouhý ocas z papírových bábrlat. Draka udělal po večerech tatínek Emil.

Ludvíček prohlásil, že dětství vypadá šťastnější až z odstupu. Tak to bude jednou i s nimi tady. Už aby to bylo.

Ale proč se má člověk těšit, až zestárne, a z tady a teď bude minulost, čím vzdálenější, tím možná hezčí? Kdo o takový druh krásy a dobra stojí?

Markétka nechtěla, aby ji z hádanky, co je štěstí, rozbolela před spaním hlava. Zároveň si přála, aby už byla starší. Aby se dozvěděla, z vlastní zkušenosti, co je dobro. Štěstí už se s tím sveze.

  

Mé oči jsou zrudlé

v srdci mě zebe

Budu-li milovat

pak jenom Tebe... 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář