Jdi na obsah Jdi na menu

Zeď

2. 7. 2014

 

 

Již odbíjí půlnoc a přes zeď

kdosi kýchá, zatímco

mažu písmena lichá

a prosím Tě, tak mě veď.

 

S každým dalším slovem

stoupám prý vzhůru, k nebi,

však vklad je nezcizitelný

a já prostě vím, že Jsem.

 

Tolikrát tichá, ba i tajemná,

s úsměvem od ucha k uchu,

třebaže v koutě schoulená,

holka, jež nastaví tvář i ruku.

 

Čas nepředhoním, a proto

jej zastavím – pro sebe, pro Tebe;

pro nás – budeme si dobou,

v níž půlnoc jen půlí hlas a zebe.

 

Jsi svět, co ráda objevím,

a já tužka, a tak v něm vybarvím

místa, kde stále vládne noc;

Jsem – to je má kouzelná moc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář