Jdi na obsah Jdi na menu

Já, náčelnice Kola a anpetu

9. 7. 2017

 

img_2191.jpg

 

Zatímco si tak přemýšlím o tom, co a jak bych nejlépe mohla napsat do článku k mé jednodenní anpetuovské funkci – a vůbec první takové v životě – k prožitému táboru mě toho teď napadá snad milion a hlavou mi sviští tolik myšlenek, dojmů a zážitků, takže ze snahy nějak obstojně si utvořit osnovu a popsat to… Já si zkrátka začínám myslet, že TO popsat možná ani dost dobře nelze. K tomu všemu si navíc mou snahu o soustředění i drobet ztěžuju. Pořád dokola si totiž prohlížím fotky, co jsem si za těch necelých devět dní vyfotila – jednak do mobilu, který až nyní pro mě díky těm pár snímkům jakoby získal na důležitosti, druhak do paměti, které pomáhá i melodie písničky „Sáro“, jež nádherně dobarvuje pozadí předešlých dnů. Inu, i mezi čtyřmi stěnami a pod peřinou se zase, alespoň na chvíli, ocitám ve spacáku, v týpí, uprostřed něhož hřeje ohýnek a praskají bukové větve, za plachtou je slyšet tekoucí potok a při pohledu na „strop“ indiánského přístřešku si člověk snadno nechá dojít, že žádný takový strop vlastně neexistuje – ledaže by myslel hvězdy, měsíc a nebe, které se stává ukolébavkou do snů kolikrát pěkně chladné červencové noci. A tak já si tu teďko pohrávám s myšlenkami a snažím se je zklidnit a urovnat, abych pak nikdy nezapomněla…

…Jaký byl příjezd na táborovou louku, kde jsem se ocitla vůbec poprvé 30. června, aby mě zde přivítal jakýsi polonahý chlápek oděný pouze do bederky, rojení ovádů, latríny z prken, chladné počasí a očekávání, trocha napětí a neznámého při čekání na příjezd dětí. Inu, musím se přiznat, že, poněvadž jsem se, měšťačka, ocitla vážně po hodně dlouhé době v těchto doslova přírodních podmínkách, které jsem, bůhvíproč, vlastně ani tak nečekala, trvalo mi zhruba ten jeden celý den – který byl naštěstí ještě bez dětí, a tak jsem se mohla postarat hlavně sama o sebe – než jsem si zvykla a možná i přijala onu roli, totiž prostě být a nechat zcela být, že si holt neumyju hlavu, že je v noci zima, že mám strach z ovádů, že na latrínu musím dojít prakticky na druhou stranu louky, že… že trocha toho nepohodlí neuškodí, že pohoda kdesi uvnitř hlavy je mnohem důležitější a kterak o tu tady přeci jde. Zachumlaná ve spacáku, v týpí, kde jsme si s Rolničkou zapálily – dobře, tak s pomocí toho chlápka, jenž byl při vítání oděn pouze v bederce – první večerní ohýnek, jsem si to konečně nechala dojít. Takto nějak chutná štěstí. A další chutě na sebe nenechaly dlouho čekat.

Druhý den ráno, po východu slunce, který byl ozdoben zpěvem ptáků, bzučením čmeláků a vlhkou trávou po dešti, jsme si s tím chlápkem, co už měl na sobě zase jenom tu bederku (já jsem přitom měla triko s dlouhým rukávem a ještě mikinu), moc hezky popovídali u snídaně a ranní kávičky uvařené v kotlíku nad ohništěm. V ten moment mi došla další věc. Uvažovat o lidech podle toho, co na sobě mají nebo, v tomto případě, spíše nemají, je vážně jako ocitnout se v pohádce Princové jsou na draka a být nalezeným hlupákem. A to je velice hloupé. Možná, že kdyby mi nebyla taková zima, taky bych si oblékla tu bederku.

Po příjezdu dětí – milých „pokládků“, jak jim v táboře většina dalších vedoucích říkala – to najednou všechno jakoby ožilo. Nebyl to ale chaos, byť všude možně na louce vykvetla různě velká a různě barevná zavazadla. Děti postupně přicházely a odcházely, ostýchaly se a hihňaly se, až jsme se všichni, 21 různě velkých a různě barevných lidí, ocitli u slavnostního zahajovacího ohně. Řeknu vám… pionýrský slib, pozornost a zvědavost dětí, do tmy zářící a k větvím stromů sahající plameny, Bíšův zpěv a kytara, Činčilův proslov, Myšky úsměv a blízkost Žanety, která se během tábora stala Džesikou, mě totálně dostaly a najednou mi bylo tak krásně teplo. Taky u srdce. O tohle teplo jsem se stále tiše a na dálku dělila s jedním člověkem, který je pro ostatní teplem a světlem, jenom ho on sám teď potřebuje mnohem víc. Pevně věřím, že existuje něco jako výměna energií a že to zafunguje. Vždyť i po té nejčernější noci se vždycky rozední. Do té doby se o teplo budu dělit dál. Za každých okolností.

A jak dění v táboře pokračovalo? Následovaly dny nabité etapovou hrou a indiánskou tematikou, takže jsme pochopitelně utvořili i malé indiánské kmeny (Četan, Šedé lišky a Modrá anakonda), které měly své náčelnice, jména, barvy, pokřiky a totemy. Nejvíce mi přišla roztomilá ta zdravá dětská rivalita, co mi přišlo nejvíce vtipné, to jsem byla asi já jako náčelnice kmene Modrá anakonda, jemuž jsem vymyslela legendární pokřik: „My jsme Modrá anakonda, pojď nám jídlo rychle nandat!“, když mi jakýmsi nedopatřením uniklo, že tento pokřik nemá být pouze předjídelní, ale i jaksi celotáborový, pro všechny příležitosti, takže… moje rádoby veršování se pravidelně stávalo tím, co jsem měla dennodenně na talíři já – hlavně od Džesiky (neboli „Žandy Pandy Pokakandy“ – zjistily jsme na sebe vskutku mnoho pikantností, včetně přezdívek z mateřské školy…).

S dětmi jsme se postupně skamarádili, i ony mezi sebou, se zápalem jsme plnili rozmanité úkoly, hádanky, hry a tak nějak jsme ani nestačili sledovat, jak ten pobyt na louce strašně utíká. Dětem se, myslím, nejvíce líbilo pobíhání po lese, po louce a očekávání šamana Kouleho, který byl průvodcem našeho snažení „ochránit místo před zlem“, hodně času děti trávily taky u brodu potoka či v lese, kde si sbíraly dřevo k večernímu ohni do týpí, no a co se dětem též nepochybně a velmi líbilo – signál píšťalky a nástup před hlavním hangárem na snídani, svačinu, oběd nebo na večeři. Vařil totiž Činčila. A ten vaří božsky. Šamansky, přesněji řečeno. A potom vařil i Mrak. Takoví dva „Kluci v akci“.

Když děti dokázaly posbírat vše potřebné pro vytvoření lektvaru a masky, aby mohly naposledy vyrazit za šamanem – kouzelnou vodu, bylinky, křídu, bizoní sádlo a med – a jejich náhrdelníky se pěkně zaplnily korálky, které získávaly za každé dobré skutky a jejich pomoc i cizím indiánským kmenům – došla mi zase další věc. Život je hra. A ta se může hrát různě. A vůbec nejlepší je, když se hraje poctivě, férově, s chutí a láskou. Poněvadž potom je to zábava a radost. Ostatně – věrným důkazem toho jsou ty děti. Jo, kolikrát spadly. Jo, kolikrát brečely. Jenže to vždycky všechno ustály a co je patrně nejdůležitější – nikdy to nevzdaly a pokaždé pokračovaly. Je to velmi inspirující. Malí lidé mají plno velkých vlastností. I proto si přeju jednou pracovat s dětmi, u nich. Myslím, že o to déle zůstanu, kdesi v hloubi duše, dítětem. Soudím totiž, že právě děti samy jsou výborní učitelé. Vezměme si třeba malého Míšu, Mišáka, a jeho houževnatost, vytrvalost nebo přijímaní jiných řešení. Když mu totiž něco nevyšlo (nebo něco nemohl), prostě jen řekl: „Aha,“ a nikdy nebyl nikterak dotčený či uražený. „Aha“ bylo reakcí na, v podstatě bezvýznamné, „Ne“. Nebo třeba Lenka a její: „Každé polínko se počítá,“ čímž chtěla říci, no… i malé přičinění nebo pokus někdy stačí, dá se na něm budovat cosi většího, pevnějšího. A zpívání u ohně? To pro mě osobně bylo velkou školou, aniž by o tom kdokoliv tušil, ačkoliv… domnívám se, že velmi podobně to v jistých okamžicích, při určité melodii, prožívala také Myška… Na světě je milion tónů, ale některé z nich má člověk prostě spojené s někým konkrétním, většinou s nějakou důležitou osobou, která, přestože už není, s každým takovým kouzelným tónem ožívá. Člověk mnohdy prožívá smutné chvíle, i když zpívá. Tohle spojení mě nepřestane fascinovat. Je magické a obrovsky mocné. „...Sbor kajícných mnichů / jde krajinou v tichu / a pro všechnu lidskou pýchu / má jen přezíravý smích – a z prohraných válek / se vojska domů vrací / však zbraně stále burácí / a bitva zuří v nich…“

Koneckonců – i my, vedoucí, jsme samozřejmě ale stíhali všelijak blbnout. Třeba Bíša si věčně z někoho utahoval, Hardy byl takový ten „dobrák“, který vás při každé sebemenší příležitosti neváhá polít vodou, Mrak jako vždy hýřil optimismem a třeba jeho fenomenální popis přípravy pudinku by se měl vysílat na Silvestra, Lucka hrála bizona tak skvěle, že by jí snad ani skutečný bizon teď už nemohl konkurovat, Anča a její řeči o vlkodlacích za noční prohlídky tábora člověka pokaždé vtáhly rovnou do děje Harryho Pottera, kráva v podání Vojty je pro mě jednoznačně lepší než Milka, Činčilova noční kontrola v týpí (v trenýrkách) mě baví doteď, no a Rolnička, Myška a Džesika… to jsou prostě mé přítelkyně do deště, do týpí i na latrínu – jsme si zkrátka tak blízké, kterak už by to blíž šlo jenom stěží.

A poslední den? S holkami jsme jej započaly romanticky, leč s připravenými margotkami v kapse (tajný a pravidelný přísun cukru), a sice díváním se na západ slunce. Pravda – každý den byl nádherný západ, ale jednou jsme si daly tu práci a po večerce překonaly les, louku a ještě další, abychom TO viděly co nejjasněji a co nejzřetelněji. Seděly jsme tak vedle sebe dobrou hodinku a prostě jenom pozorovaly nebe, tu překrásnou paletu barev. Džesika v jednu chvíli pronesla: „Asi tak nějak vypadá štěstí.“ Nebylo a není, co k tomu dodat.

A úplně poslední den, ten úplně úplně poslední? Po nádherném závěrečném ohni, který, jak věřím, nejen pro mě byl skutečně silným zážitkem, kdy se zpívalo, tleskalo, vrtělo, povídalo, smálo se a i trošku brečelo, nás čekala také závěrečná noc u praskajícího ohýnku v týpí. S Džesikou a Rolničkou jsme byly tak šťastné, že jsme, stejně jako naše štěstí, živily i onen ohýnek. Když jsme kráčely nocí na latrínu, všechny jsme se postupně otáčely, zda naše týpí náhodou nelehlo popelem. Naštěstí nelehlo. (Neboj, Myško, ono… nemohlo se vůbec nic stát…) A tak jsme kolem jedné hodiny ulehly a – ve čtyři hodiny jsme to „hecly“ a vstaly jsme, to nás právě přišel zkontrolovat Činčila v trenýrkách, abychom co nejjasněji viděly i to, jak spravedlivé slunko vstává. Možná jsme vyšly už drobet za východu, ale – na tam kopci to nakonec bylo zcela stejné, jako to bylo tehdy, když jsme pozorovaly zapadající slunce. Prostě nádhera. Zázrak! Jsou situace, během nichž je zcela zbytečné mluvit. Neb mluví cosi vyššího.

Inu, a tak to strašně a krásně uteklo. Během těch několika dnů jsem pozorovala, dívala jsem se, objevovala, snažila jsem se pochopit, vnímala, blbnula, divila se, bála se, smála se, byla jsem vedoucí, byla jsem vedena, jeden den jsem dokonce byla „anpetu“ (snad si to slovo nepletu…) a taky náčelnice kmene Modrá anakonda. Za to všechno, za tu plnost – a vnitřní naplnění především – děkuji z celého srdce hlavně Myšce, Činčilovi, Rolničce, Džesice, Bíšovi, Anče, Lucce, Hardymu, Vojtovi, Mrakovi a dvanácti malým-velkým indiánům.

Jsem šťastná, že jsem mohla být jednou z Vás!

 

​P.S. Mám silné nutkání rozdělat si uprostřed pankráckého bytečku oheň.

        Snad tenhle žár nějak uhasím...

 

 

 

 

 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

(Myška, 14. 9. 2017 10:30)

Po delší době jsem opět navštívila Tvé stránky a teda...nemám slov! Jsem dojatá, pobavila jsem se, zavpomínala! Jsem moc ráda, že i přestože to nebylo vždy snadné (obzvláště ze začátku :-) ), tak sis tábor užila a zdá se mi, že to bude jeden z těch zážitků, ze kterých člověk pak ještě dlouho čerpá a na které dlouho vzpomíná, za což jsem moc ráda! :-) Doufám, že s námi zase pojedete, protože jste byly obrovskou pomocí a oporou! Děkuju! ❤

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA